Vítej v mém světě plném písmenek!

Září 2009

Hostitel - Stephenie Mayerová

12. září 2009 v 20:12 | Yanny |  ♥ Přečteno


Naprosto bravurní literární dílo.
Kdybych psala opravdové recenze do opravdových novin či časopisů a udávala hvězdičky a počet procent za kvalitu příběhu a výkonu spisovatele, označila bych tuto knihu se čtyřmi hvězdičkami z pěti.
A s 95 procenty.
Proč ne s plným počtem hvězdiček a se sto procenty?
Hnedle vám to vysvětlím.

Začnu těmi pěti procenty, které se mi v té knize nelíbily, abych potom zakončila optimisticky a radostně.
Rozhodně nejsem v literárním světě tak zběhlá, abych mohla kritizovat jednu z nejlepších a nejúspěšnějších spisovatelů současnosti, takže to vezmu hopem.
Při čtení (nebo spíš hltání) této knihy mě rozčilovaly malé drobnosti.
Ale někdy mě tyto malé drobnosti donutily zavřít knihu, odložit jí a vyčkat do dalšího dne, kdy zase budu mít na tyhle malichernosti náladu.
Začnu od začátku: když jsem si tuto knihu koupila a otevřela první stránky s nadšením, jaké to bude zase nádherné počteníčko, byla jsem zklamaná.
První stránky mě ani za mák nebavily.
Kdybych nevěděla, že Stephenie je génius, a že stvořila Twilight ságu, knihy, které miluji nadevšechno na světě, asi bych na knížku rychle zapomněla a nepokoušela se jí prokousat do dějové pavučiny, která mě potom stáhla s sebou jako malou neokřídlenou a bezbrannou mušku.
A kdybych samozřejmě za knihu nezaplatila pětikilo, to musím taky upřímně přiznat.
Prvních osum kapitol mě přímo rozčilovalo!
První stránku jsem četla asi patnáctkrát, abych pochopila její význam.
Už jenom první věta, která obsahovala naprosto jednoduchou, ale zato nechápavou větu:
Léčitel se jmenoval Hlubový brod.
Kdo má být sakra léčitel a proč se do prkvančic jmenuje Hlubový brod?
Ale nevzdávala jsem to. Stejně jako Melanie.
Četla jsem dál a jenom doufala, že nastane okamžik, kdy se do knihy položím, napřímím se a budu všechno hltat.
Jenže opravdu až do osmé kapitoly jsem četla pozorně slovo od slova, protože to na mě bylo strašně složité a nelogické…
Velká spousta nových jmen, nových vjemů a věcí… Aniž by vám někdo vysvětlil, jak se vůbec mimozemšťané dostali na zem a co u nás pohledávají.
Teprve v osmé kapitole začnou vaše smysly opravdu bystřit a vás příběh začne zajímat.
A pak, když se prokoušete až k osmé kapitole, vás to strhne takovou rychlostí, že se vzpamatujete až v úplně poslední větě.
Mám pár věcí, které bych Stephenie možná vytkla, kdybych jí někdy osobně poznala (ovšem až po tom, co bych jí zlíbala ruce a nohy, začala jí neskutečně chválit, vyznávat lásku, děkovat a ptát se na všechno možné i nemožné… :D).
Strašně mě vytáčí, že každá její hrdinka (i když jich samozřejmě nebylo moc- jenom Bella, Poutnice a Melanie) se pokaždé, ale opravdu skoro v každé kapitole smiřuje se smrtí. A čeká na ní.
Všechny její hrdinky si pořád pokládají otázku: "Tak, kdy už mě konečně zabijí?" a v hlavě si střádají plány, kolik lidí by mohly zachránit, ještě před tím, než zemřou.
To je to, co mě třeba v Hostiteli úplně strašně vytáčelo!
Ve Stmívání se to dá pochopit, Bella žije s krvelačným upírem, jeho rodinou a její nejlepší přítel je vlkodlak.
Dá se to dokonce pochopit i v Hostiteli. Poutnice, nebo taky Wanda, jak se jí říkají, zažívá opravdu hodně nebezpečných chvil a někdy opravdu utíká hrobníkovi z lopaty. Ale, aby pořád uvažovala o tom, jak umře, nebo se na to připravovala? Opravdu skoro pořád? Někdy to Stephenie trochu přeháněla.
Myslím si, že by chudinka asi potřebovala psychologa, protože jestli na smrt myslí tak často, jako její hrdinky…