Vítej v mém světě plném písmenek!

Listopad 2010

Percy Jackson: Zloděj blesku – Rick Riordan

13. listopadu 2010 v 12:56 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno
yan-ny.blog.cz
Jeden z dalších fantasy příběhů, který dokázal pohnout s trhem dnešní doby a oblbnout nejednu pubertální mysl.
Musím se přiznat, že mě opravdu nadchl nápad vytvořit svět řeckých bohů. Ačkoliv to do této doby příliš nezapadá a vysvětlení toho, že nad námi vlastně celou dobu už od antického Řecka drží stráž různí bohové, akorát se přestěhovali z Evropy do Ameriky, v knize trochu pokulhávalo, stejně to je neokoukaný a originální nápad. A já nové nápady vítám s otevřenou náručí.
Kniha byla tak poutavě napsána, že bylo vidět, že je od zkušenějšího spisovatele, který jenom celou dobu čekal na to, až vystaví svou kůži na trh.

Percy je dvanáctiletý, trochu podprůměrný student, který chodí na internátní školu Yancy, do níž ho přihlásila jeho matka, aby nemusel žít pod jednou střechou s jejím přítelem, se kterým si vzájemně nemohou přijít na jméno.
Je dyslektik a byl vždycky trochu problémový, takže ho ze spousty škol vyrazili. Percy si je vědomý toho, jaké přidělává své milující matce problémy, ale nemůže si pomoci, ta hyperaktivita je tak nějak uvnitř něho.
Na své současné škole si najde kamaráda Grovera a oblíbeného profesora latiny, který v něho z nepochopitelných důvodů velice věří a také nenáviděnou profesorku matematiky, která na něho má spadeno.
Jenže nic není tak, jak se zdá.
Když na něho profesorka matematiky jednoho dne zaútočí, (a není to proto, že by neodevzdal domácí úkol ze zlomků, nebo po ní házel křídou, ale proto, že ho chce zabít a chce zpátky jakýsi mistrovský blesk) dozvídá se Percy záhadnou skutečnost.
Jeho nejlepší kamarád není tělesně hendikepovaný a vůbec nepotřebuje svou hůl, kterou se podpírá, ale má prostě jen kopyta a je satyr- napůl koza, napůl člověk.
Pan profesor latiny zase představí svou druhou stinnou stránku, když vystoupí z invalidního vozíku a ukáže svou koní zadnici. Je totiž kentaur.
A paní profesorka matiky není jenom hnusná protivná stará baba, ale ještě něco horšího- krvelačná příšera.
Grover a profesor latiny nebo kentur chcete-li, Percyho zachrání před příšerkou a konečně mu poví pravdu, kterou před ním jeho matka tak dlouhá léta tajila.
Vysvětlí mu, kdo je jeho otec.

The social network aneb film o facebooku.

8. listopadu 2010 v 15:54 | Yanny.)) |  ♥ Recenze na filmy
yan-ny.blog.cz

Je to tady.
Řekla bych, že nepotrvá dlouho a bude se o tomhle filmu mluvit tak moc a všude, stejně tak jako o Avataru, který přišel do kin minulý rok přesně touhle dobou.
yan-ny.blog.cz
Už jenom o čem pojednává příběh. O největším fenoménu, který změnil život snad všem lidem na téhle planetě.
Ukažte mi na člověka, který dnes neslyšel o facebooku? Pokud to bude gramotný člověk, anebo to nebude důchodce či dítě, a bude mít doma počítač s internetem a trvalý kontakt s okolním světem, tak před vámi opravdu smeknu klobouk. Ale podle mého názoru takový člověk prostě není. Neznamená to, že hned musí vlastnit profil na tomto portálu, ale už o něm alespoň jednou slyšel nebo četl.
A jak je možné toho dosáhnout? Kdo to vlastně dokázal? Máte facebook? A znáte vůbec jméno jeho autorka? Že ne? A chcete ho znát? Chcete vědět, jak tato nejpopulárnější stránka na světě vznikla? No tak jděte na tenhle film. :)
Dozvíte se všechno dopodrobna. Podle ověřených faktů a souhlasu všech zúčastněných, že to tak opravdu bylo. Samozřejmě si na tom tvůrci přidali i pár amerických efektů, bez kterých by zřejmě film vzniknout nemohl a nemohou k tomu chybět ani krásné americké tváře, které lákají pozornost. Opravdu slavná osobnost je tam jenom jedna, ale zato pořádná- Justin Timberlake. Jinak řečeno: zaručená mucholapka na ženské. :D Ale mě osobně zaujal spíš židovský spoluzakladatel, který tam měl druhou hlavní roli. Celou dobu jsem z něj nemohla spustit oči. Měl nějaké to své kouzlo, které mě očarovalo. :)
Příběh o tom, jak sociální síť mohl vymyslet člověk značně asociální.
Ne nadarmo tento film nese motto: "Nemůžete získat 500 miliónů přátel, aniž byste nezískali pár nepřátel." A tak to skutečně je.
Pokud dosáhnete obrovského úspěchu, vždy se najde někdo, kdo si začne nárokovat právo na vaše peří. I když v tomto případě bych řekla, že to byl kolektivní nápad, který ovšem pak dokázal zrealizovat a vypracovat až samotný Mark Zuckerberg.

Co mi roztančí sluchové smysly... ♪♫

3. listopadu 2010 v 18:00 | Yanny.)) |  ♥ Hudba
Už pěkně dlouho si říkám, že bych sem měla dát nějakou tu část své inspirace pro psaní, něco čím se dokážu zaručeně odreagovat a něco, čeho nemám nikdy dost, stejně jako, když si načnu pytlíček brambůrků a nepřestanu, dokud ho nesním celý na posezení.
Řekla bych, že se lidé dělí na dvě skupiny- na tu, která nedokáže při čtení, psaní, učení a jakékoliv jiné činnosti, při které musí myslet, ještě poslouchat hudbu. A naopak na druhou skupinu, kdy lidé bez hudby nedovedu mozek zapojit a nacházet ta správná slova. Já se člením k té druhé skupině a psát články bez toho prostě neumím.
Vždycky, když si nasadím sluchátka, moje mysl se tak příjemně rozloží a je v té správné melancholické náladě, že mě náhle napadají ty správné slovní obraty, které přesně vyjádří, co chci momentálně sdělit.
Už třetí rok jsou pro mě jednoznačně inspirací soundtracky k Twilight sáze. Jsou správně pomalé a dovedou inspirovat natolik, že během písní od Muse psala dokonce i samotná autorka Stmívání Stephenie Meyerová. Tyhle písně znám tak dobře, že každý tón a slovo doplují k mému uchu se samozřejmostí a očekáváním, že vlastně nemám čas se ani rozptylovat a napadá mě přesně to, co chci napsat. Dnes sem nebudu dávat odkazy na písničky, které tam patří, protože je určitě všichni znáte stejně dobře jako já. Namátkou vám ale možná připomenu pár těch, které mám nejradši:
The Black Ghots - Full moon, Perry Farell- Go All the Way, Anya Marina - Satellite heart, Sia- My Love, Vampire Weekend- Jonathan Low a Florence+ The Machine- Heavy in your arms.
Dnes jsem se ovšem rozhodla, že vám sem dám písně, které se postupně některé stávají mojí inspirací a některé mě prostě jen tak rozveselí a rozpohybují, že mám najednou chuť k životu. Nacházím je náhodou a někdy až trochu osudově, přijde mi. J Mým velkým zdrojem je také facebook jedné kamarádky Ann, která má naprosto stejný vkus jako já. Bez dávky některých těchto písní bych nejspíš nepřežila pochmurný podzim, který na nás teď odevšad tlačí a zimu, která také stojí na rohožce přede dveřmi.
Pokud máte nějaké dobré typy na písně, které mě mohou inspirovat nebo rozveselit, rozhodně se s nimi se mnou podělte, je jich zaručeně požehnaně.
Hurts - Wonderful Life