Vítej v mém světě plném písmenek!

Prosinec 2011

Jana Eyrová – Charlote Brontëová

27. prosince 2011 v 16:16 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno

Nesmrtelná klasika, kterou rozhodně nesmíte opomenout, pokud se chcete pyšnit tím, že jste odborníkem na světovou literaturu.

Je o mě všeobecně známo, že jsem milovníkem anglické literatury z 19. století a že se přímo vyžívám v příbězích, jako je například Pýcha a předsudek nebo Na Větrné hůrce.

Možná bych si dokonce troufala tvrdit, že romány z této doby jsou mým nejoblíbenějším knižním tématem.

Dlouho jsem ale hledala tu svou úplně nejoblíbenější knihu z tohoto období. Myslela jsem si, že to je Rozum a cit, pak jsem po přečtení Anny Elliotové přemýšlela i o této kandidátce, ale až po přečtení Jany Eyrové mi došlo, že tohle je ona.

Celou dobu, co jsem tento román četla, byla jsem jak na trní. Úplně mě to pohltilo a každému jsem nadšeně vyprávěla vše, co se tam odehrávalo. Byla jsem jak má babička, která každému vždycky dokáže převyprávět nejnovější díl seriálu Tisíc a jedna noc. Jistě jsem měla v obličeji stejně unešený výraz.

Tahle knížka mě jednoduše naprosto strhla. Až mi bylo líto, že jsem jí dočetla. Že by to bylo tím, že se hlavní hrdinka jmenovala stejně jako já? Nebo tím, že láska mezi Janou a panem Rochesterem byla tak skutečná? Nebo prostě tím, jak bravurně to bylo napsané? Nevím, možná že všechny tyhle věci najednou. Ale to nic nemění na tom, že jsem hrozně ráda, že jí mám doma a můžu si jí kdykoliv přečíst znova.

Vánoční chvástačka. Hoho! A že se Ježíšek činil. :))

25. prosince 2011 v 18:24 | Yanny.)) |  ♥ Projekty



Doufám, že si tyhle dny prázdnin a pohody náležitě užíváte. Měli byste se pořádně přežírat, na všechno kašlat, koukat na pohádky a také číst nové knížky, které vám pod stromeček nadělil Ježuch. Tedy, doufám, že nějaké opravdu přinesl...

Já osobně bych si bez toho nedovedla představit Vánoce. Knihy jsou všeobecně nejlepším dárkem, co může být, podle mého názoru. Potěší každého (v dnešní době poloviční pravda, protože ne každý čte..) a výborně se balí! Vždycky najdete přesně ten okruh, který je pro vašeho blízkého tím pravým. Je libo romantika, duchovno, detektivka nebo kuchařka?

Tenhle rok jsem chtěla rozdávat co nejvíc knih, ale nakonec jsem zůstala jen u dvou, protože víc lidí v mém okolí by to vážně moc neocenilo.

Nejdříve ale začnu s těmi knihami, které jsem dostala. Ty knihy, které jsem totiž koupila pro druhé jsem ještě nerozdala, takže apeluji: Pokud jsi náhodou má nejlepší kamarádka Martina nebo můj přítel Christian, tak okamžitě přestaň číst! :D Zkazila bych ti překvapení! Ale doufám, že je nanapadne, aby si teď o Vánocích prohlíželi můj blog. Snad mají důležitější věci na práci. :D

Já sama jsem si vybrala nakonec knihy tři. Ještě jednu knihu si budu přát, ale tu si nechám až na později, protože ještě budu dostávat dárečky od druhé babičky a ta je za knížky nejvíc vděčná, protože si tak nemusí dělat starosti, že se mi nestrefila do velikosti nebo vkusu. :D Budu od ní chtít už dlouho vyhlíženou knihu:


"Za jeden článek dostaneš knihu!" Nejatraktivnější nabídka ve světě blogerů...

13. prosince 2011 v 22:20 | Yanny.)) |  ♥ Myslánka


Je pravda, že se v poslední době roztrhl pytel s blogy o knihách? Že je spousta lidí, kteří si založí blog jenom proto, aby dostali knihu zadarmo? Ano, pravda to je. A je to vůbec správné? To nevím, ale já k této skupině rozhodně nepatřím…


Ačkoliv můj blog není úplně takovým tím klasickým knižním blogem, který je teď všude, stejně se řadím do té sféry, který se zaměřuje na knihy.


Píšu i jiné věci, například vlastní myšlenky a názory, zážitky anebo i recenze na filmy či koncerty. Nejvíc je toho ale samozřejmě o knihách, protože ty mě baví nejvíce a miluju je.

Blog jsem si zakládala 31. srpna 2009 a to už nějaký pátek je. :D Pamatuju si to přesně, protože jsem druhý den nastupovala do prváku na střední. A už tenkrát jsem zakládala blog s úmyslem, abych psala recenze.

Měla jsem totiž dřív, ještě jako úplné škvrně, takový ten pravý holčičí blog. Pokud se chcete podívat, tak klidně můžete: www.janciky.blog.cz :D ale nejsem na to nějak extra pyšná, protože jsem v té době byla opravdu taková ta klasická slečinka, co na blog vkládala pixelky a colorfullky. :D

Pak mě ale napadlo vytvořit rubriku s články na mé oblíbené filmy... a aniž bych si to uvědomovala, tak jsem začala psát první, šíleně kostrbaté a amatérské recenze. Chytlo mě to.

Vždycky jsem ráda psala a už snad od 7 let jsem popsala nespočet sešítků se svými vymyšlenými příběhy.

A pak mi to najednou došlo... chtěla bych v budoucnu psát recenze pro různé časopisy!

V té době byl můj nejoblíbenější časopis Premiere a já už tenkrát někdy ve 13-14 letech snila o tom, že tam jednou budu pracovat. Vždycky jsem ráda četla. Ale v té době jsem to prostě tolik neřešila.

Ano, milovala jsem Harryho Pottera a četla ho stále dokola. Ano, psala jsem o něm svou fan-fiction povídku na www.potterofilka.blog.cz a ano, bez rozečtené knihy jsem nemohla dýchat. Ale bylo to stále dokola. Od prvního dílu po ten poslední.

Ano, měla jsem svou nejoblíbenější dětskou spisovatelku Jacqueline Wilsonovou, u níž se vážně můžu chlubit tím, že jsem četla všechny její díla (a že jich je snad 40).

Ale že bych třeba nějak s určitostí sledovala nejnovější knihy v knihkupectví? Ano, často jsem se tam stavovala. Třeba když jsem si vybírala dárek k narozeninám nebo k Vánocům, protože co mi paměť sahá, nikdy mi žádná kniha jako dárek nechyběla... Ale ten opravdový boom, ten zlom opravdu přišel až se Stmíváním.

Ano, vím, že ho hodně lidí nemá rádo, ale myslím si, že velká většina z nás, těch knižních blogerek, se Stmíváním také začínalo. To nás opravdu přimělo číst. A ne že ne.

Když jsme dočetly Robřesk, cítily jsme prázdno, a tak jsme začaly vyhledávat další, jiné knihy o upírech. A tak se podle mě zrodilo to šílenství po fantasy knihách! Od té doby všechny urputně zkoušíme nové a nové série s nadpřirozenými bytostmi.

Má první recenze byla na knihu Hostitel, což je samozřejmě úžasný debut od S. Meyerové. A v té době, kdy jsem zveřejnila první recenzi? Že bych snad před těmi třemi roky pomýšlela na to, že jednou někdo bude posílat knihy za to, že pro ně budu psát? Ani omylem. To by byl až moc velký sen.

Petr a Lucie – Romain Rolland

6. prosince 2011 v 18:22 | Yanny.))


Romain Rolland získal v roce 1915 Nobelovu cenu za literaturu a tato krátká milostná novela o dvou měsících dvou mladých lidí, kteří zcela tragicky a zbytečně zahynuli, je jasným vysvětlením, proč zrovna on.


Mladík jménem Petr, který pochází z vcelku dobře finančně zajištěné rodiny, musí nastoupit do války. Stále ještě studuje a má pocit, že před nástupem do boje s Němci musí ještě zakusit radosti života. Rozjímá nad tím, že to opravdu krásné stále ještě neprožil a jeho jediným přáním je, aby ty poslední dva měsíce, kdy může ještě chodit jako svobodný člověk po Paříži, prožil s někým speciálním.

A pak ji potká. Rozkošnou Lucii, která ho přímo okouzlí na první pohled. Potkají se na cestě podzemní dráhou a Petr z ní nemůže spustit oči. Ačkoliv má pocit, že ona si ho nevšimla, i ona o něm velice dobře věděla.

Už si myslí, že se znovu nepotkají, ale pak ji zahlédne znovu, když spěchá na tramvaj. A tam ji poprvé osloví.

Lucie je nejdřív trochu zdrženlivá, protože si v oblastech lásky není stejně jistá stejně jako Petr, ale i ona pak podlehne jeho kouzlu osobnosti.

Oškliví - Scott Westerfeld

4. prosince 2011 v 3:52 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno


Chtěli byste být dokonale krásní za předpokladu, že byste byli hloupější? Chtěli byste, aby celý svět byl plný nádherných lidí, kdyby to znamenalo, že všichni mají vypadat stejně?

Nacházíme se v budoucnosti, kde vládne zcela nový režim. Zhruba za tři sta let se podle Scotta Westerfelda svět ocitne pod další nadvládou utopické myšlenky, jak zařídit, aby si všichni byli rovni. Aby všichni byli krásní a nikdo nikoho nemohl diskriminovat kvůli tomu, jak vypadá.

Každý, kdo je starší šestnácti let, musí povinně podstoupit velice složitou, ale zato bezbolestnou plastickou operací, která z něho udělá společensky přijatelného jedince - krásného.

Naše hlavní hrdinka, Tally, už se nemůže dočkat toho, až jí konečně bude šestnáct, stane se neodolatelně krásnou a bude konečně moci být s těmi, které má ráda - se svými rodiči a se svým nejlepším přítelem Perisem, který je o několik měsíců starší a už operaci podstoupil.

Zatímco čeká tři měsíce na to, až bude mít šestnácté narozeniny, snaží si jako správný "Ošklivý" trochu užít svého končícího dětství a vyvádí nejrůznější vylomeniny, jelikož ví, že jakmile bude krásnou, čekají ji jen samé večírky, společenské šaty a vybrané chování.

V tom všem jí pomáhá nová kamarádka Shay, která je přímo ztělesněním rebelství a průšvihů. Ukáže Tally, kde se dají vyvádět perfektní neplechy a jak se dá utéct za město.

Společně létají na speciálně upravených létajících prknech, učí se skákat s bungee jumpingovými vestami a vytváří si pomocí počítačů své budoucí obličeje po operaci.

Jenže jak se zdá, Shay příliš nestojí o to, aby byla dokonale krásná, a spíše na tento systém neustále nadává. Tally to nemůže pochopit, protože co může být lepšího, než být nádherná, mít ty nejhezčí šaty, od rána až do večera pít alkohol, nemít žádné starosti a být jen šťastná? Jenže jak řekla Shay: "Dovedete si představit větší nudu, než být povinně šťastní?"

I přestože se Shay snaží všemožnými postoji Tally přesvědčit, že být krásná není všechno, Tally si to stále nemůže připustit a po dokonalosti zcela přirozeně stále touží. Pak se jí ale Shay svěří se svým tajemstvím…

Zná jistého Davida, který zastává v této oblasti stejný názor jako ona. Chce za ním utéct a žít s ním ve společnosti lidí, kteří se dobrovolně rozhodli, že nechtějí být krásní, ale chtějí být svobodní.

Seznámí s tímto nápadem Tally a navrhne jí, aby s ní utekla ještě před tím, že jim bude šestnáct a budou muset podstoupit operaci. Tally to samozřejmě odmítne, protože chce mít ten perfektní život, který jí všichni slibují, a chce být se svými nejbližšími. Shay to mrzí, ale i tak uteče do toho svého, pro ni dokonalého světa. Před odchodem ale ještě dá Tally zašifrovanou zprávu, jak by jí v případě, že si to rozmyslela, mohla najít.

Tally by této příležitosti nikdy nevyužila, kdyby…

Přes všechno tohle Shayno přemlouvání, jde Tally, když dospěje svého šestnástého roku, na operaci, která ji má kompletně změnit život. Jenže tam? Ji čeká nemilé překvapení.

Jistá doktorka Cableová, velitelka takzvaných speciálních případů krásných, kteří mají v Tallyině světě funkci něco jako policisté, Tally oznámí, že její operace není možná.

Nebo spíše k tomu nejsou ochotni přistoupit. Ví totiž o tom, že se její kamarádka Shay zbouřila, utekla z města a teď žije kdesi za hranicemi jako divoká ošklivá.

Dají Tally ultimátum. Pokud podle zašifrované zprávy Shay najde a přivede tam speciály, udělají z ní krásnou. A pokud ne? Pokud nebude ochotná zradit svou nejlepší kamarádku a zničit život stovkám lidí, kteří v Kouři, centru utečenců, žijí, nikdy se nedožije toho, že by byla dokonalá.

A tak je nucena započít dobrodružství proti své srsti. Se štěnicí na krku se vydá udělat něco, co se jí naprosto příčí. Lhát, podvádět, přetvářet se a nakonec nemilosrdně zradit své okolí a svou jedinou kamarádku.

Jenže po příchodu do Kouře zjišťuje celkem převratné názory na generaci krásných. Ne vše je totiž tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. A tak Tally zjišťuje pravdu, jak se to vlastně má s bezstarostným životem krásných.

Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque

2. prosince 2011 v 17:13 | Yanny.))


Slavný román o 1. světové válce, který přinesl Remarqueovi nesmrtelnou slávu.

Hlavním hrdinou je zde mladý německý student Paul, kterého ještě před dokončením střední školy společně s dalšími spolužáky ze třídy přemluví profesor na němčinu, Kantorek, aby narukovali do války.

Už jen to, že Remarqueovo pravé jméno zní Paul, vám napovídá, že tento román je z velké části autobiografický. Prošel oběma světovými válkami, takže si dokázal zcela vyhranit názor na tyto doslovné vraždy nevinných lidí.

Díky tomu jsou podrobné popisy útoků na německé i francouzské zákopy více věrohodné. Protože vy tak víte, že všechny ty zrůdnosti, které se dějí v románu na Západní frontě klid, nejsou vymyšlené a fantasmagorické, takže i člověk, který má utrženou hlavu, ale jeho tělo stále zděšeně běhá po frontě, není jen pouhý výmysl příliš velké fantazie jednoho autora.

Román velice zdařile kritizuje absurditu války, hlavně díky tomu, že sami hrdinové se snažili proti šikaně velitele čety Himmelstosse obrnit a nebáli se ho zastavit i zcela nekonvenčním způsobem, a to tak, že ho jednoduše sami zmlátili.

Paul Baumer, František Kemmerich, Haie Westhus, Albert Kropp, Tjaden, Detering, Leer a mnoho dalších studentů z jednoho gymnázia prochází tvrdým výcvikem do války, kterému velí právě již zmíněný Himelstoss.

Jakmile si projdou všemi tvrdými zkouškami a šikanami ze strany velitelů, přichází do rukou Stanislava Katzinského, který je coby ostřílený čtyřicetiletý voják má na starosti. A společně s ním odchází do centra opravdové války.

A tam si naši hrdinové prochází neskutečnými zážitky, které si ani nedokážeme představit.