Vítej v mém světě plném písmenek!

Na západní frontě klid - Erich Maria Remarque

2. prosince 2011 v 17:13 | Yanny.))


Slavný román o 1. světové válce, který přinesl Remarqueovi nesmrtelnou slávu.

Hlavním hrdinou je zde mladý německý student Paul, kterého ještě před dokončením střední školy společně s dalšími spolužáky ze třídy přemluví profesor na němčinu, Kantorek, aby narukovali do války.

Už jen to, že Remarqueovo pravé jméno zní Paul, vám napovídá, že tento román je z velké části autobiografický. Prošel oběma světovými válkami, takže si dokázal zcela vyhranit názor na tyto doslovné vraždy nevinných lidí.

Díky tomu jsou podrobné popisy útoků na německé i francouzské zákopy více věrohodné. Protože vy tak víte, že všechny ty zrůdnosti, které se dějí v románu na Západní frontě klid, nejsou vymyšlené a fantasmagorické, takže i člověk, který má utrženou hlavu, ale jeho tělo stále zděšeně běhá po frontě, není jen pouhý výmysl příliš velké fantazie jednoho autora.

Román velice zdařile kritizuje absurditu války, hlavně díky tomu, že sami hrdinové se snažili proti šikaně velitele čety Himmelstosse obrnit a nebáli se ho zastavit i zcela nekonvenčním způsobem, a to tak, že ho jednoduše sami zmlátili.

Paul Baumer, František Kemmerich, Haie Westhus, Albert Kropp, Tjaden, Detering, Leer a mnoho dalších studentů z jednoho gymnázia prochází tvrdým výcvikem do války, kterému velí právě již zmíněný Himelstoss.

Jakmile si projdou všemi tvrdými zkouškami a šikanami ze strany velitelů, přichází do rukou Stanislava Katzinského, který je coby ostřílený čtyřicetiletý voják má na starosti. A společně s ním odchází do centra opravdové války.

A tam si naši hrdinové prochází neskutečnými zážitky, které si ani nedokážeme představit.




Najednou si umí vážit maličkostí. Dobré jídlo, pohodlné místo na spaní, hygiena, to vše je pro ně najednou luxus, který si mohou dovolit jen ve velice dobrých časech války.

Nejvíce si však váží toho, když mají klid od násilí a mohou si několik dní odpočinout od zákopů, bombardování a strachu o vlastní život, i život kamarádů. A největší luxus pro ně je ten, když mohou své cesty zkřížit s jemným ženským pohlavím, které je v jejich jednotce opravdu nedostatkovým zbožím.

Paul si projde za ty čtyři roky války neskutečnými zážitky, které by ani zdaleka neprožil, kdyby byl doma v Německu. Jenže žádná z těchto zkušeností ho v životě nikdy neposílí.

K čemu je muži to, že se umí rvát, zabíjet, zacházet se zbraní a dobře ošetřovat nejhrůznější smrtelná zranění? Když zapomene, jak se má chovat ke svým nejbližším a nikdy se nenaučí, jak se správně dotýkat ženy a své vzdělání, po kterém by toužil z všeho nejvíc, je pro něj teď naprosto zbytečné?

Naučili ho snad ve škole, jak se vyrovnat se smrtí nejlepšího kamaráda? Jak ukonejšit přítele, když v zákopu přijde o nohu? Jak se vyrovnat s tím, když nějakému francouzskému vojákovi zpřetrhá život?

Ne. Vojáci z první světové války byli naprosto nepraktičtí pro další život. Byli vykořenění, a i kdyby měli šanci vrátit se do původního života, nemohli by se zařadit do společnosti. Ke každému by cítili ostražitost a nenávist, každé ráno se probouzeli s vědomím, že budou další den čelit bolesti a smrti…

Vojáci z války mají svůj život navždy zničen, a tak je někdy možná i lepší, když padnou v boji, jako hrdinové.

Takhle nějak to pochopil i Paul, protože když roku 1918 padl a na jeho obličeji se zračil úsměv. Jako kdyby byl šťastný, že už to konečně skončilo…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Barunie Barunie | Web | 2. prosince 2011 v 17:35 | Reagovat

Nikdy mě nenapadlo, jak se takoví vojáci dostávají zpátky do společnosti. Jsou vykořenění, to máš pravdu, a když nad tím tak přemýšlím, je docela pochopitelné, proč Paul při smrti usmíval. Tu knížku jsem ale nečetla, i když jsme ji měli v povinné četbě...

2 Křesťan Křesťan | E-mail | Web | 2. prosince 2011 v 22:37 | Reagovat

Já mám ti knihu výtisku ještě z první republiky. trochu se již rozpadá, ale držím jí jako oko v hlavě

3 Gauri Gauri | Web | 3. prosince 2011 v 13:35 | Reagovat

Tohle je dokonalý! Asi si podle Tvých čtenářských deníků budu dělat ty své, když si nestihnu tu knihu přečíst. :-D

4 sayury sayury | Web | 3. prosince 2011 v 22:01 | Reagovat

Nejsem moc fandou válečných románů, ale kupodivu se mi tahle knížka dostala před dvěma lety do knihovničky a ačkoliv jsem ji ještě neotevřela, jsem na cestě to udělat..jednou :D

5 Vendy Vendy | Web | 4. prosince 2011 v 12:23 | Reagovat

[1]: Barunie: přečti si ji. Je to opravdu neskutečný zážitek.

K románu: přestože válečné romány nijak extra nemiluji, Na západní frontě klid pokládám za jednu z nejpůsobivějších. Naprosto se mi dostala pod kůži a měla jsem z ní přesně ten samý pocit, jak popisuješ. Remarque je velmi emotivní a přitom střízlivý. Barvitý a sentimentální a realistický až běda. Přitom nezveličuje, nepřehání. Jen přesně pojmenovává.
Toto je román, který se nezapomíná.
A víš co? Tohle je román, který na mě zapůsobil stejně, jako když jsem ho četla před lety. Možná i hůř, silněji.
(Ten samý dojem jsem měla ještě z jedné knihy, Kladivo na čarodějnice.)

6 Vendy Vendy | Web | 4. prosince 2011 v 12:25 | Reagovat

P.S. přečti si ještě pokračování - Cesta zpátky. Jsou to jejich další osudy po válce a nevím, jestli je horší první nebo druhá. Rozhodně působí stejným dojmem jak Na západní frontě klid a myslím, že to jsou dvě nejlepší knihy, jaké napsal.

7 Vendy Vendy | Web | 4. prosince 2011 v 12:26 | Reagovat

(P:P.S. tím prní nebo druhá nemyslím první nebo druhou světovou válku, ale první a druhý díl...)

8 Madde Madde | Web | 5. prosince 2011 v 20:18 | Reagovat

Četla jsem a moc se mi to líbilo :) Hodně mi to dalo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama