Vítej v mém světě plném písmenek!

Říjen 2012

Den Trifidů – John Wyndham

27. října 2012 v 13:05 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno



První SKUTEČNÁ sci-fi kniha, kterou jsem četla. A jsem překvapena, že se mi i přes své nepříliš "roztomilé" téma líbila.

Dovedete si představit, že byste šli domů například z práce nebo kina a najednou: "Puf!", přestali byste vidět? Zničehonic by vás obklopila příšerná temnota a vy byste se přestali orientovat v prostoru? Myslíte, že byste se dostali domů?

Jenže i kdybyste náhodou byli na známém místě, v tento moment jste zcela odkázáni sami na sebe… Jelikož nevidí nikdo.

Společnost se díky tomu najednou sesype jako domeček z karet. Všichni státní pracovníci, i ti soukromí, přestanou vykonávat svou práci… A tak už tu není žádná možnost, že byste v pořádku nasedli do autobusu nebo taxíku a nechali se odvést domů…

Slepota je strašná věc. Ale co je horší, je reakce lidí na ní… Pokud neexistuje policie, co nám brání, abychom se chovali jako zvířata? Nějaké morální chování? K čemu vám bude, pokud to znamená, že možná zemřete?

A co když po světě stále ještě chodí lidé, kteří vidí? Jak se k nim zachováte, když se to o nich dozvíte?

Bill a Josella jsou jedni z těch šťastných, kteří při přírodní katastrofě byli v takovém stavu, že nemohli oslepnout stejně jako ostatní…

Samozřejmě, že na sebe narazí, seznámí se a zamilují…

Jenže ačkoliv by si velice přáli, aby mohli lidem nějak pomoci… není to v jejich silách.

Pravidla moštárny – John Irving

11. října 2012 v 19:48 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno


Už se vám někdy stalo, že jste slyšeli o knize a už tenkrát jste tušili, že se vám bude líbit? Ačkoliv jste neměli sebemenší tušení, o čem příběh bude, už podle názvu a spisovatele (od kterého jste ale před tím nikdy nic nečetli), jste tušili, že to bude něco pro vás?

Takové pocity jsem měla já ještě, než jsem seznámila s knihou Pravidla moštárny.

Když se objevily plakáty na film Milý Johne, reklama nesla heslo: od režiséra filmu Pravidla moštárny.

Ačkoliv jsem o tomhle filmu a knize před tím nikdy neslyšela, už tenkrát jsem si říkala: s tímhle se také musím seznámit!

Neměla jsem sebemenší ponětí o tématu celé knihy, když jsem si knihu sehnala…

Jakmile jsem zjistila, že kniha je natolik důležitá, že jí máme zařazenou i v povinné četbě k maturitě, okamžitě jsem si ji vybrala a začala se po ní pídit.

Byla jsem naprosto nadšená, když se mi povedla spolupráce s nakladatelstvím Odeon, které Moštárnu vydává.

Když mi na mou žádost Moštárnu poslali, byla jsem nadšená…

A pak přišlo velké překvapení.

Čekala jsem romantickou slaďárnu jako od Sparkse…

A najednou jsem zjistila, že celá kniha se vlastně točí hlavně okolo potratů a jablek.

Homer Wells je sirotek, který se narodí v sirotčinci v jistém městě St. Cloud's, kde rodí děti a dělá potraty, lékař Wilbur Larch.

Na potratech v dnešní době není nic neobvyklého, ale v době před 2. světovou válkou, to bylo téma naprosto nepředstavitelné. A právě v této době se odehrává náš román.

Díky tomuto tématu (které bylo jistě ve své době dost průlomové a zcela nové), je tento román tolik slavný a Irving také získal Oskara za scénář k filmovému zpracování.

Cesta k mým matkám - Edith Holá

10. října 2012 v 14:00 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno



Kniha, která mi natolik vrtá hlavou, že jediné řešení, jak si mohu pomoci, je, abych napsala recenzi. I když mám správně psát jednu na recenzní výtisk a čtenářský deník zároveň. Mně to prostě nedá, musím se s vámi podělit o myšlenky, které se mi vynořily při čtení téhle knihy.

Nejdříve bych vás měla seznámit s celou knihou a tématikou, kterou se zabývá.

Toto dílo je autobiografické, a tudíž naprosto pravdivé. Napsala ho Edith Holá, žena, kterou možná někteří moc dobře znáte.

Svůj příběh začala zveřejňovat na svém blogu, až se z toho vyvinula kniha.

Pamatuji si to jako včera, kdy jsem na její blog narazila a hnedle jsem jí psala do zpráv na facebooku, jak se jí povedlo, že jí někdo opravdu vydává knihu!

Odpověděla mi obratem, že prostě chtěla najít svou biologickou matku, a tak z toho vzniklo toto. Možná si to Edith už nepamatuje, ale já dodnes mám v živé paměti, jak to pro mě bylo naprosto úžasné. Jako malé science fiction.

Tenkrát jsem ještě netušila, že jednou budu znát nejen Edith, která opravdu vydala knihu, ale i řadu dalších autorek. A že si dokonce s těmi ženami budu moci tykat, podat jim ruku, vyfotit se s nimi a popovídat si o jejich spisovatelských začátcích.

Jsem ráda, že jsem měla možnost Edith poznat již na křtu knihy Gjorkové. Tenkrát jsme tam vedle sebe, ještě s Barčou a Terkou, seděly a Edith najednou začala rozhovor, odkud nás může znát, že jí jsme povědomé, ale nemůže si nás zařadit.

Všechno jsme jí vysvětlily a já se už tenkrát zeptala, jak je na tom vydáním její knihy… Nevím, co přesně mi odpověděla, ale mám dojem, že prozradila, že už to bude brzo.

A opravdu. Dočkaly jsme se. Po prázdninách najednou byla kniha na pultech knihkupectví.

Byla jsem celá u vytržení, když jsem jí spatřila na vlastní oči v Luxoru, když jsem tam ještě pracovala.

Okamžitě jsem to fotila a posílala Edith na událost křtu, který se měl v nejbližší době konat a já na něj byla pozvána.