Vítej v mém světě plném písmenek!

Cesta k mým matkám - Edith Holá

10. října 2012 v 14:00 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno



Kniha, která mi natolik vrtá hlavou, že jediné řešení, jak si mohu pomoci, je, abych napsala recenzi. I když mám správně psát jednu na recenzní výtisk a čtenářský deník zároveň. Mně to prostě nedá, musím se s vámi podělit o myšlenky, které se mi vynořily při čtení téhle knihy.

Nejdříve bych vás měla seznámit s celou knihou a tématikou, kterou se zabývá.

Toto dílo je autobiografické, a tudíž naprosto pravdivé. Napsala ho Edith Holá, žena, kterou možná někteří moc dobře znáte.

Svůj příběh začala zveřejňovat na svém blogu, až se z toho vyvinula kniha.

Pamatuji si to jako včera, kdy jsem na její blog narazila a hnedle jsem jí psala do zpráv na facebooku, jak se jí povedlo, že jí někdo opravdu vydává knihu!

Odpověděla mi obratem, že prostě chtěla najít svou biologickou matku, a tak z toho vzniklo toto. Možná si to Edith už nepamatuje, ale já dodnes mám v živé paměti, jak to pro mě bylo naprosto úžasné. Jako malé science fiction.

Tenkrát jsem ještě netušila, že jednou budu znát nejen Edith, která opravdu vydala knihu, ale i řadu dalších autorek. A že si dokonce s těmi ženami budu moci tykat, podat jim ruku, vyfotit se s nimi a popovídat si o jejich spisovatelských začátcích.

Jsem ráda, že jsem měla možnost Edith poznat již na křtu knihy Gjorkové. Tenkrát jsme tam vedle sebe, ještě s Barčou a Terkou, seděly a Edith najednou začala rozhovor, odkud nás může znát, že jí jsme povědomé, ale nemůže si nás zařadit.

Všechno jsme jí vysvětlily a já se už tenkrát zeptala, jak je na tom vydáním její knihy… Nevím, co přesně mi odpověděla, ale mám dojem, že prozradila, že už to bude brzo.

A opravdu. Dočkaly jsme se. Po prázdninách najednou byla kniha na pultech knihkupectví.

Byla jsem celá u vytržení, když jsem jí spatřila na vlastní oči v Luxoru, když jsem tam ještě pracovala.

Okamžitě jsem to fotila a posílala Edith na událost křtu, který se měl v nejbližší době konat a já na něj byla pozvána.



Křest se opravdu povedl, bylo to pro mě takové příjemné strávení večera, protože knihu už jsem doma měla, dokonce podepsanou - Edith se totiž přišla za mnou do Luxoru podívat a na vlastní oči se přesvědčit, kolik se jich už prodalo… Při této příležitosti mi na knihu napsala věnování, jelikož jsem jí zrovna ten den koupila pro maminku, která slavila padesáté narozeniny… :)

Ze křtu vzešla fotografie, kterou si zde můžete také prohlédnout…

(zleva- má spolužačka a také členka Čtenářského klubu Terka, já, Edith, Tessis, Barunie a dole blogerka Monika.

Teď ale zpět ke knize!

Když se probírala na křtu různá témata, přišla řada také na žalování na český státní systém o adopcích.

Mrzí mě, že jsem knihu neměla přečtenou už tenkrát, protože teď bych se jistě zapojila do diskuze.

Tenkrát jsem neměla moc tušení, o jakém zákoně se mluví a bohužel i nevěděla nic moc o skutečném příběhu….

To byla má chyba, které ale zase tolik nelituji, protože jsem tak měla na knihu více času a mohla jsem si opravdu pořádně rozmyslet závažné téma, kterému se věnuje.

Řekla bych, že je určena pro široké publikum čtenářů. Ale zase jí nemohou číst všichni.

Pokud hledáte něco o adoptivních rodinách, hledání svých skutečných kořenů, komplikovaném vztahu s matkou, nebo prostě jen jste natolik citliví, že vás toto téma zajímá a chytne vás za srdce, jako mě, je to něco pro vás.

Má kamarádka, která je věřící, se do této knihy nadchla, jakmile jsem jí o ní jen chvilku vyprávěla. A stačilo říct, že Edith je také křesťanka, jako ona, už mi málem trhala knihu z ruky.

To je také docela důležitá část knihy a stránka, která vypovídá o autorce… zmínky o víře, prosba o sílu vše zvládnout…

Pro mě osobně to vše byly plusy, díky kterým se mi kniha líbila ještě více.

Protože jak už možná víte, pokud jste někdy četli třeba mou recenzi na knihu Chatrč, tak také věřím…

Hlavní, co mě na knize… fascinovalo, (ano to je to pravé slovo), je to, že jsem mohla knihu číst tak, jako kdyby mi ji opravdu předčítala Edith.

Pamatuju si její hlas docela dost jasně, a proto jsem jí při některých pasážích opravdu slyšela.

A je zvláštní, že to bylo zrovna u částí, kdy se Edith z něčeho obhajovala, a tak bylo znát, že to psala s jistotou a já tak slyšela její odhodlaný hlas (ačkoliv jsem jí snad v takovém tónu ještě nikdy neslyšela promluvit).

Další věc, která je velmi zvláštní, je to, jak si v podstatě zvláštně odporují dvě Edith, které jsem zatím poznala. Ta, jako hlavní hrdinka knihy a ta, se kterou jsem mluvila.

Skutečná Edith totiž působí dost uzavřeným dojmem. Vypadá jako člověk, který si dost dobře chrání své soukromí. Což chápu. Na druhou stranu, ale knižní Edith vypráví všechny zážitky z dětství, čili sděluje světu dost soukromé informace.

I tak na mě ale Edith působí jako velmi silný člověk, ačkoliv si tak možná někdy nepřipadá.

Tak je vidět, že Edith se v psaní našla a je to něco, co jí pomáhá, jak dát o sobě světu vědět a obhájit se ve věcech, o kterých se jí normálně nechce příliš mluvit…

Kniha není příliš epická, je taková hodně zaměřená na city, na myšlenky autorky, a proto je to vlastně takové lyrické dílo, které ale vlastně popisuje nejdůležitější životní události hlavní hrdinky.

Je to něco, co vás chytne za srdce, že začnete plakat už na prvních pěti stránkách… Má maminka sice knihu ještě nečetla, ale dojala se už na první stránce, kde je citát o matkách…

Myslím, že o takovém složitém životním příběhu se dá mluvit věky… ale myslím, že není správné, abych rozebírala dopodrobna život někoho jiného a šťourala se v některých situacích.

Jen bych chtěla říct, že Edith může být Bohu vděčná, že svou maminku nakonec našla a na druhou stranu doufat, že On odpustí vše, co provedla ta adoptivní… Myslím, že je to těžké, ale takové lidi můžeme jen litovat, ne na ně mít vztek… Jsou nešťastní s tím, jak dopadli a vylévají si svou zlobu na nevinných obětech…

Přeji Edith mnoho sil do života, krásný vztah se svými dětmi, lásku a mnoho dalších spisovatelských úspěchů.

Myslím, že zrovna ona je člověk, který si to skutečně zaslouží.

Hodnocení: 4/5

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 10. října 2012 v 21:40 | Reagovat

Jani, moc děkuji. Je moc hezké, jak jsi ji zařadila do lyriky. Také jsem ráda, že aspoň někdo si všiml, že v pozadí mého příběhu je víra. Je hodně emoční a možná ne typicky kostelní:-) Moc děkuji i já Tobě za setkání v Luxoru a poté na křtu. Když budeš mít čas, ráda se dozvím i to, co si o knize myslí Tvá maminka nebo tvá kamardáka (křesťanka). Vlastně tahle stránka moc zaujala odpovědnou redaktorku, protože je také věřící. A potom občasná chůva, hlídací babička mých synů, se mě právě na tyto pasáže hodně ptala.

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 10. října 2012 v 21:41 | Reagovat

[1]: Jani, komentovala jsem z blogu mých synů. Proto ty balonky:-) Edith

3 Bára Bára | E-mail | Web | 11. října 2012 v 13:21 | Reagovat

Děkuju za připomenutí téhle knížky, kdysi, ještě před jejím vydáním jsem na informace o ní narazila, a následně i na blog autorky, a moc mě zaujala. Takže jsem ráda, že vím, že už je v prodeji :-)
Taktéž jsem věřící, i když ne tím kostelním způsobem, jak píše Edith, o to víc mě knížka přitahuje.

4 Brabikate Brabikate | 4. července 2014 v 12:32 | Reagovat

Konečně jsem se dostala ke tvému článku! :) Vidím to hodně podobně. Ta knížka byla silný zážitek, zvlášť v tom, že ačkoli je o Edith, která má dost specifický osud, je svým způsobem i o všech ostatních matkách a dcerách... Myslím si, že by opravdu mohla pomoct i někomu, kdo má se svou matkou komplikovaný vztah...
Co se týče další knihy, tak pořád trochu váhám, nejsem si úplně jistá, že jsem už dost zralá na tohle téma, že je to knížka, ke které ještě budu muset "dospět". Nejsem si vůbec jistá. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama