Vítej v mém světě plném písmenek!

Březen 2014

Poslední dopis od tvé lásky - Jojo Moyesová

30. března 2014 v 3:00 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno

Musím se přiznat naprosto bez mučení, že Jojo Moyesová si mě naprosto získala a knihou "Poslední dopis od tvé lásky" to jenom potvrdila. "Než jsem tě poznala" byla kniha, která mě dostala do kolen. Okamžitě jsem si sehnala i druhou knihu, která u nás od této spisovatelky vyšla a Jojo mě ani trochu nezklamala.

Příběh je podle mého názoru promyšlený do posledního detailu. Čtenáři se mohou jen nechat unášet na proudu skvělého vyprávění a vážně výborného spisovatelského talentu.

Setkáváme se zde se dvěma hrdinkami - s Ellie, úspěšnou novinářkou žijící v současnosti a s Jennifer, jejíž příběh začíná v roce 1960, která patří do tradiční vyšší společnosti té doby. Samé dobré večeře, večírky, kostýmky, šaty, nadělané vlasy a skoro žádná možnost se vyjádřit. Hlavně naprostá oddanost bohatému manželovi a rodinnému životu.

Obě hrdinky mají něco společného - Ellie má poměr se ženatým mužem a Jennifer zase podvádí svého zámožného muže.
Nadchlo mě, jak Jojo propojila dvě má oblíbená témata - minulost, vložený příběhu do historického kontextu a zároveň současnost a novinářské prostředí.

Neskutečně mě to bavilo. Nemohla jsem si pomoct a prostě jsem pořád otáčela stránky, hltala každé slovo a totálně to žrala.

Jsme hlavní hrdinkou svého života?

18. března 2014 v 0:55 | Yanny.)) |  ♥ Myslánka

Nejsme stále děti, když čekáme na svého knižního prince jako v pohádce?

Tento článek je určen pro všechny snílky, knihomoly a naivní dušinky. Pro takové lidi, kteří stejně jako já trpí problémem, který jsem diagnostikovala jako "nemoc z vzdušných zámků".

Často přemýšlím nad tím, jak mě čtení knížek ovlivňuje v mém reálném životě. Proč vlastně čteme? Chceme utéct před tvrdou realitou všedního dne? Chceme zažít dobrodružství, kterého se nám ve skutečnosti nedostává? Nebo prostě jenom chceme žít víc životů, než jen ten jeden, který máme?

Vždycky jsem si čtení knížek a mou obrovskou, pro ostatní nepochopotelnou, vášeň vysvětlovala tak, že se snažím ve světě objevovat všechno a stále se zdokonalovat, vzdělávat a zkrátka nepromarnit čas, který mi byl dán a kterého bych si měla vážit.

Vždycky jsem ráda tvrdila: "Proč bych měla pařit nějakou počítačovou hru do zblbnutí, když můžu prožívat nové a nové příběhy, seznamovat se s dalšími a dalšími lidmi a cestovat po různých koutech země, nebo se i přemisťovat do těch světů fiktivních?"

Neměla jsem ráda, vlastně to nemám ráda dodnes, když nějací lidé psali statusy na facebook ve stylu: "Hrozně se nudím." nebo sdíleli nějaké příspěvky s komentářem: "To víte, nuda..."

Pro mě bylo (a je) nuda naprosto sprosté slovo.

Myslím, že pro knihomoly slovo nuda ani neexistuje. Ano, často se nudíme na nějakých přednáškách, nezáživných hodinách a sníme o tom, že bychom teď radši dělali něco užitečnějšího - třeba pokročili v rozečtené knížce nebo dopsali slíbenou recenzi na blog...

Ale nudit se doopravdy podle mého názoru neumíme - když přijde ten vzácný okamžik, kdy nemáme žádné povinnosti nemusíme nikam běhat a máme dovoleno jen doma lenošit - okamžitě saháme po knížce a pouštíme se do života jiných lidí.

Jenže tady přichází ten problém, nad kterým velmi často dumám a nad kterým by se podle mého názoru měl zamyslet každý knihomol:

Opravdu žijeme své životy naplno? Dokážeme být jako ti hrdinové, o kterých čteme? Mohli bychom se jako Bilbo Pytlík přeměnit z "pohodlné" bytosti na tu, která se nebojí riskovat a zažívat nové věci?

A teď ta zásadní otázka: O čem by byla kniha, která by vyprávěla náš životní příběh?
Jsme vůbec natolik zajímaví, že by nás snad náš příběh zaujal a přečetli bychom si knížku, ve které bychom byli my hlavní hrdinové?

Bez naděje - Colleen Hooverová

15. března 2014 v 17:42 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno
První kniha od nového nakladatelství Yoli, které se zaměřuje na knihy pro mládež a skoro-dospěláky.
Když se řekne zkratka Yoli - tedy Young Literature, spousta lidí si řekne -"To zas bude nakladatelství, které se bude hemžit upíry, anděly a dystopiemi..." Jenže musím uznat, že Yoli překvapilo. Vybrali svou první knihu opravdu zdařile - vsadili na psychologický román o lásce, vyrovnáváním se s hroznými věcmi, které se hrdinům stali v životě a také o dospívání a o tom, jak na nás v dospělosti doléhá naše dětství...

Když jsem byla na křtu této knihy, o kterém si můžete přečíst v předešlém článku, o knize jsem toho příliš nevěděla. Samozřejmě, že jsem se o jejím chystání doslechla, ale anotace a dostupné informace mi příliš neprozradily, co mohu od knihy očekávat. O to větší bylo mé překvapení, a opravdu hodně příjemné, když jsem se do knihy pustila a zjistila jsem, že to není jen "povrchový románek o románku", ale kniha, která má svou hloubku, poučení a nechá v nás po přečtení hluboký pocit.

V anotaci se mimo jiné můžete dočíst tohle:

"…Dívka krůček po krůčku zjišťuje, že Dean Holder není vůbec tím, za koho ho považovala. A postupně odkrývaná tajemství vedou k otázce, kdo je vlastně ona sama…"

To je sice dobré nalákání na knihu, ale možná úplně nestačilo. Anotace na mě působila dojmem, že hlavním tajemstvím a pointou příběhu je to, kým je Dean Holder. Ale o to skoro vůbec nejde… Jde hlavně o to, jak se hlavní hrdinka, Sky, popere se svou minulostí a s tím, kým je ona.

Kniha začíná koncem. Koncem října roku 2012, zatímco další kapitoly vyprávějí chronologicky den po dni od srpna 2012, co se za ty dva měsíce přihodilo.

Sky je sedmnáctiletá dívka, která ale není ani trochu normální - díky své adoptivní matce nechodila nikdy do školy a učila se doma. Stejně tak nepoužívá nové technologie - telefony, internet, televizi… Také si tajně musí nakupovat sladkosti a nezdravé jídlo. Všechno kvůli Karen, ženě, která ji jako malou adoptovala z dětského domova…

Jenže, jakmile se Sky seznámí s Holderem, sousedem, se kterým začne chodit běhat a pak i chodit do školy, uvědomí si, že vlastně její život není takový, za jaký ho celý život měla…

Uvědomila si, že i těm nejbližším lidem nemůžete věřit úplně ve všem a vše, co vám kdy říkali, nemusí být nutně pravda…

Panika – Lauren Oliver

12. března 2014 v 15:53 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno
Panika je již pátá kniha, která vyšla v naší zemi od této oblíbené spisovatelky. Většina fanoušků trilogie Delirium a knihy Chvíle před koncem ji dlouhou dobu nedočkavě vyhlížena. Já jsem se k těm nedočkavcům také zařadila a měla jsem radost, když jsem se do knihy mohla začíst ještě před jejím vydáním, které proběhlo minulý týden, tedy 5. března.

Od Lauren Oliver jsem už na ledacos zvyklá - její Delirium, Pandemonium i Rekviem byly neuvěřitelně čtivé knihy, které jsem hltala jednu za druhou. U Paniky jsem měla trochu větší problém s tím, že jsem se ze začátku nemohla do příběhu pořádně dostat a žít život s hrdiny.

První, co mě zarazilo, bylo okamžité seznámení s celou problematikou - hned jakmile knihu otevřete, tak na vás Lauren Oliver začne chrlit informace.

V první kapitole vám hned vysvětlí, co to je Panika a o co v ní jde.

Že je to hra, která se hraje tajně, zúčastnit se jí mohou jen maturanti a je smrtelně nebezpečná. Že účastněný musí plnit úkoly, které již v minulosti skončily tragicky - někdo zemřel, někdo zůstal ochrnutý… Ale přesto všechny láká, protože slibuje bohatství, o kterém se čerstvému maturantovi ani nesnilo. Peníze se vybírají od všech studentů už v průběhu roku, a tak je v létě na účtu hry tolik dolarů, že by si z toho studenti byli schopni zaplatit další vzdělání, podnájem, cestování po světě, nebo snad i splnění vlastních snů.

Na jednu stranu jsem byla nadšená, že jsem byla do problematiky zahrnutá okamžitě, na druhou stranu jsem byla ale zklamaná, protože mi to spisovatelka v průběhu příběhu nemusela postupně vysvětlovat a já tak nebyla napjatá.

V podobných příbězích, které jsem četla, bylo právě to, že jsem nevěděla přesně, o co jde, ten plus a já se tak těšila se na další a další indicie, které mi to všechno osvětlily. Tady už jsem vlastně měla všechno řečené, a tak jsem neměla horečnou potřebu listovat dál a dál, abych tomu přišla na kloub.

Na druhou stranu byla Lauren ale tajemná v jiném směru - dávala si na čas, než nás seznámila s členy rodiny jednotlivých hrdinů.

To mi v první chvíli hodně vadilo, protože rodinný život a celkově návyky, koníčky a soukromý život hrdinů mám v knihách často nejradši. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem si k hrdinům našla svou cestu a mohla jsem tak pochopit, proč jednají tak, jak jednají.

Protože všechno, co dělali, se odráželo od jejich rodinného zázemí.

Knihy, které jsem přečetla, ale nikdy na ně nenapsala recenzi

9. března 2014 v 10:38 | Yanny.)) |  ♥ Projekty

Nedávno mě napadlo, že bych mohla napsat článek na téma "Knihy, které jsem přečetla, ale nenapsala na ně recenzi". Protože se mi stává opravdu často, že si nějakou knížku přečtu a pak prostě nějak zapomenu a nestihnu na to napsat včas článek. A pak už je to bohužel většinou tak dlouho, co jsem knihu četla, že už si nejsem schopná vybavit všechny ty dojmy, které jsem měla, aby z toho vznikla dlouhá a dobrá recenze.

Přesto mi to ale nedá a já bych vás chtěla seznámit s knížkami, které jsem nedávno četla a napsat vám svůj krátký názor na ně. Některé knihy jsou zkrátka tak dobré, že se o nich musí mluvit.

Kdyby náhodou chtěl někdo v nápadu na tento článek pokračovat, jenom by mě to potěšilo. :) Třeba i vy máte pár knih, které jste nikdy nestihli zrecenzovat... Co? :)