Vítej v mém světě plném písmenek!

Duben 2014

Jestli zůstanu – Gayle Formanová

21. dubna 2014 v 16:58 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno

Občas čtete knihu, máte na ní vysoké nároky, ale pak jste zklamaní a nechápete, co se na ní lidem líbilo. Občas se ale pustíte do knihy, z které bylo hodně lidí zklamaných, a vy si zase pokládáte otázku: "Co je jim na tom vlastně mohlo nelíbit?"

Jsem čtenář - masochista. Myslím, že už to o mě hodně čtenářů mého blogu ví, protože jsem přesně ten typ člověka, který si libuje ve smutných příbězích od spisovatelů jako je Nicholas Sparks, John Green nebo Jojo Moyesová. Zbožňuji, když ve mně nějaká kniha vyvolá emoce - když pláču dojetím nebo zoufalstvím nad tím, co se hrdinům v knize děje.
Mám totiž vždy pocit, jako kdybych četla skutečný příběh, který někdo prožil. Protože o čem jiném by opravdu člověk chtěl psát, než o tom, co se mu stalo tragického? Chtěl by se z toho vypsat, a tak na mě tyto příběhy zkrátka působí nejvíce reálně.

Kniha "Jestli zůstanu" sice má také trochu nadpřirozenou část, ale v tomto případě tomu dokážete věřit.
Když se začtete, okamžitě vás spisovatelka seznamuje s krutou realitou celého příběhu - Mia jede autem se svými rodiči a mladším bráškou na návštěvu k příbuzným a bourají.

Probouzí se nedaleko auta a je bez jediného škrábance… Jde zkontrolovat svou rodinu a najednou jí dochází čeho je svědkem. Vidí své mrtvé rodiče a své vlastní tělo, které ošetřují lékaři a převáží ho do nemocnice…

Mia je v kómatu, ale přitom vidí vše, co se děje kolem ní. Ale ne očima té Mii, která je připoutaná k lůžku, ale očima Mii, která může chodit po chodbách nemocnice a přihlížet tomu, jak se její prarodiče modlí k tomu, aby alespoň jejich vnučka přežila.

Knížka s vámi emociálně zatřese hned na začátku. Řeknete si - "Bože, to je strašné. Vidět svoje rodiče mrtvé a zatím sama bojovat o život…"

Četla jsem knížku v metru a pak jen vystoupila a chodila jako tělo bez duše a stále nad tím dumala…

Archiv - Victoria Schwabová

21. dubna 2014 v 15:04 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno

Archiv je přesně tou knihou, u které máte obrovské očekávání. Má naprosto nádhernou obálkou, skvělou anotaci a slibný nápad příběhu…

Představte si, že by mrtví lidé byli jako knihy, které si po dotyku můžete přečíst. Že byste dokázali určit, jakými příběhy si prošel jakýkoliv předmět, na který byste sáhli… A hlavně byste měli klíč od světa, kde jsou všichni, kteří zemřeli - třeba i váš milovaný dědeček…

Nápad na knihu je to skvělý, co říkáte? A když se k tomu ještě přichomýtnou dva krásní kluci, máte pocit, že by to opravdu mohlo fungovat.

Jenže jen nápad nestačí. Kniha by podle mého názoru měla mít také určitý … Faktor X. To něco, co vás nutí, že nad příběhem stále přemýšlet. Kdy máte neustálou potřebu knihu číst a neodložit jí. Takové kouzlo se u mě projevuje tak, že se mi ráno mnohem lépe vstává … ano, sice bych i tak budík nejradši vyhodila z okna, ale jakmile se pořádně proberu a vím, že mám před sebou byť jen půlhodinovou cestu metrem, najednou si říkám: "Jo, alespoň nějaký světlý bod dne mám před sebou! Můžu si totiž číst!" :)

Ale u téhle knihy ten moment nepřišel. Ne, že bych se musela nějak zvlášť přemáhat, abych knihu dočetla, to ne, byla jsem vážně zvědavá, jak se to celé vyvrbí a kdo je vlastně tím viníkem celé detektivní části knihy… ale na druhou stranu jsem knihu dočetla a najednou jsem si řekla: "Jo, tak co mám v knihovničce dalšího?" Nepřišlo žádné postesknutí, že už to skončilo, nepřišly v podstatě skoro žádné emoce - ani překvapení, úsměv, dojetí. Nic.

Čas mezi námi - Tamara Ireland Stoneová

2. dubna 2014 v 15:28 | Yanny.)) |  ♥ Přečteno

Cestování časem. Mé oblíbené téma. Jakmile jsem se doslechla o této knize, která má naprosto překrásnou obálkou, začala jsem jí okamžitě shánět. Když jsem si knížku přečetla, musím říct, že jsem čekala trochu víc. Ale když to tak vezmu zpětně, tak se mi vlastně líbila a bavila mě.

Příběh začíná v roce 2012, kdy mladá žena předává dopis malému chlapci. Vy už tak nějak tušíte, o co se jedná a těšíte se na příběh, který vám vysvětlí, co tomuhle setkání předcházelo.

Pak skočíte do roku 1995 a seznámíte se s Annou, která poslouchá svá oblíbená cédéčka na discmanu. Pracuje v knihkupectví a touží cestovat a do mapy si zabodává špendlíky, kde všude byla. Je vám sympatická a ani se nemusí nějak zvlášť snažit.

Musím říct, že hlavně ta zmínka o zvycích, které měla generace před námi se mi opravdu hodně líbila. Už jen ty dismany... Úplně to ve mě vyvolalo nostalgii po minulých časech.

Jak už to tak bývá, tak se ve škole objeví nový kluk, který se hlavní hrdince začne opravdu hodně líbit. Když zjistíte, že kniha má tohle obří klišé, tak si opravdu povzdechnete: "Jéžiš, už zase?"

Vyražte do kina na životopisný film o Charlesu Dickensovi, kterého hraje nepřekonatelný Ralph Fiennes!

1. dubna 2014 v 19:57 | Yanny.)) |  ♥ Recenze na filmy
Těžko byste hledali jiného herce, který by dokázal dobře zahrát největšího britského autora klasiky, Charlese Dickense, než je Ralph Fiennes. Tenhle muž mnoha tváří nás už přesvědčil o svém dokonalém hereckém talentu jako samotný Lord Voldemort, Heatcliff z Na Větrné hůrce, Michael z Předčítače nebo trestanec ze samotného románu Charlese Dickense, Nadějné vyhlídky.

Když jsem se dozvěděla, že se již 9. dubna 2014 chystá životopisný film, který mapuje život mého oblíbeného autora, byla jsem nadšením bez sebe! Tak tohle rozhodně musím vidět, napadlo mě okamžitě.

Do Charlese Dickense jsem se zamilovala už u jeho velkolepých děl jako Oliver Twist, Nadějné vyhlídky a David Copperfield. Ovšem, když si ho zahraje ještě můj oblíbený herec, tak nemám co řešit!

Myslím, že byste rozhodně tenhle filmový, a zároveň tak trochu literární zážitek, neměli propásnout, proto vám o tom píši ještě před tím, než se na film sama podívám.

Přesvědčit vás o tom může i traier k filmu, na který se můžete podívat tady: