Vítej v mém světě plném písmenek!

Červen 2018

Úvaha jen tak pro nikoho

10. června 2018 v 10:12 | Yanny |  ♥ Myslánka
Blog je mrtvý. A s ním pravděpodobně i celá blogová scéna.

Dnes je každý blogger, ale přitom nikdo nepíše. Zamysleli jste se nad tím také někdy? Kde jsou ty časy, kdy si holky navzájem navštěvovaly blogy, kdy existovaly spřátelené stránky, chodilo se na bloggerské srazy a nejdůležitější z toho všeho bylo to, že nás to prostě bavilo?

Já jsem blogování milovala. Milovala jsem vždycky ten prázdný nepopsaný prostor, kam jsem mohla napsat cokoliv a žádný učitel mi do toho nikdy nekecal. Kde jsem mohla vyjádřit prostě svojí kreativitu a vytvářet NĚCO.

Musím se přiznat, že mě od toho nakonec ale odradila velká spousta věcí. Neustále jsem se vymlouvala na nedostatek času, nebo na to, že dneska už ty články nikdo nečte... Jenže proč? Pak mi to došlo. Já jsem to pořád dělala hlavně kvůli tomu, aby ty články fakt někdo četl. A když jsem přestala být takovou tou holkou, kterou lidi poznávali na blogerských srazech, začala jsem se cítit ublížená a méněcenná. A došlo mi, že se nad tím prostě povznesu tím, že to celé zahodím. Že prostě přestanu psát.

Pak mě také odradilo i to, že nám profesor na Autorskou žurnalistiku stále vštěpoval, že recenze, co píšeme na své blogy, nejsou vůbec recenze. V podstatě nám to zhnusil místo, aby nás v tom podporoval.

No a pak přišel Instagram a Instastories. A taky Youtube. A ten, kdo nedělal videa a nebyl stále online, tak ten jako kdyby neexistoval. Každý chtěl být bloggerem a každý jím chce být do teď.

Vždyť kdo by nechtěl žít život takové Shopaholic Nicol?

No a pak jsem udělala státnice. Dělala jsem rok práci, kterou jsem nenáviděla, jenom abych měla na nájem bytu a pořád se snažila přemýšlet nad tím, co vlastně jsem zač. Mám jít ještě studovat? Mám cestovat?

Poprvé v životě jsem pochopila, že hnát se za tím, abych byla ta spisovatelka, nebo bloggerka, nebo novinářka nemá smysl, když to vlastně už tolik nechci. No jasně, pořád miluju knihy, pořád mě baví ťukat do klávesnice a psát, co mě napadne. Pořád to jsem já.

Ale mě ze všeho nejvíc mě baví pohoda. To, že NEMUSÍM. Že prostě nemusím psát na blog, když nechci. Že prostě nemusím číst knížky, které mi někdo poslal na recenzi. Že si zkrátka užívám ten normální každodenní život.

A mám čas. Na čtení, když chci. Na výlety, když chci. Na filmy, které nemají žádnou kulturní hodnotu, ale prostě mě baví...

No ale pak jsem si řekla, že bych sem občas vlastně mohla něco napsat. Vždyť proč ne? Tak si to nikdo nepřečte. Anebo ano. Co na tom sejde? Prostě to budu zase já.

Budu si dělat co chci. No anebo je tohle poslední text zas na několik dalších pět let?

Co já vím. Důležité je, že je mi to prostě jedno. :) Napsala jsem, co jsem chtěla a to je důležité.