Vítej v mém světě plném písmenek!

♥ Přečteno

Léto na druhý pokus - Morgan Matsonová

22. srpna 2014 v 14:07 | Yanny.))
Pravá letní oddechovka, která vám naprosto vyrazí dech. Přečtete ji během pár dní a nos od ní skoro nezvednete.

Taylor odjíždí se svou rodinou do letního domu, kde trávila dřív každý rok celé léto. Přesto ale na chatu jezdit přestali a vy se celou dobu snažíte přijít na to, proč. Taylořina rodina ale také nejede po letech trávit společné prázdniny pro nic za nic - tatínek, hlava celé rodiny, náhle onemocněl rakovinou a doktoři mu nedali příliš mnoho času...

Léto na druhý pokus je neskutečně krásně citlivě napsaná kniha, která ale místy působí nepředstavitelně naivním dojmem.

Důvod toho, proč Taylor přestala na chatu jezdit je přímo dětinský. A není divu, když se to stalo ve dvanácti letech. Přesto ale hrdinka něco takového řeší ještě v sedmnácti a přikládá tomu zbytečně velký význam. Stejně tak i její kamarádka s bývalým klukem to zbytečně moc hrotí a nebaví se s ní vlastně kvůli malichernosti. Já osobně, kdybych byla na místě Taylor, tak bych byla ještě naštvaná za to, že to ještě nehodili za hlavu a se mě nikdo nepokusil za ta léta zkontaktovat, přece mohli zavolat a všechno se dalo vyřešit…

Přesto ale knížka dýchá nádherným kouzlem prázdnin a léta a vy si užíváte volno s nimi, ačkoliv jste třeba zavření na sídlišti v bytě, máte pocit, že se také sluníte na sluníčku u mola a prožíváte si prosluněné dny.

Příběh mi v mnoha ohledech připomínal "Poslední píseň" od Nicholase Sparkse. A vzhledem k tomu, že je to má nejoblíbenější knížka od tohoto geniálního autora, kterého naprosto zbožňuji, knihu jsem si opravdu užila. Ať už tím, jak s hlavní hrdinkou prožíváte den za dnem, společně se zamilováváte, nebo pak pláčete pro úžasného tatínka…

Nekonečná láska – Scott Spencer

16. června 2014 v 15:15 | Yanny.))
Klasický příběh o lásce, který má potenciál být stejně dojemný a oblíbený jako romány Nicholase Sparkse. Nebo tak alespoň působí. Přesto je to něco úplně jiného.

K této knize jsem se dostala trochu zvláštní cestou - seděla jsem v kině a poprvé viděla trailer na film, který tvrdí, že je zfilmovanou verzí této knihy. V hlavní mužské roli Alex Pettyfer, kterého můžete znát z filmu "Bez kalhot" nebo "Jsem číslo čtyři. V té ženské roli se zase seznámíte s Gabrielou Wilde, která je opravdu nádherná a už se mihla na stříbrném plátně v hororu "Carrie", slavném románu od Stephena Kinga.

Když jsem tento trailer viděla, říkala jsem si, že to snad nemůže být více kýčovitější. Už jen ten název! Nekonečná láska… Přesto jsem zkrátka ta cílovka, pro kterou jsou tyto filmy točeny, a tak jsem o filmu začala přemýšlet. Může to být ta správná romantická dojárna, jaké mám já ráda. Když jsem se o tom pak bavila s kamarádkami, které jsou, stejně jako já, fanynkami Nicholase Sparkse, domluvily jsme se, že na to prostě půjdeme.

Film se mi opravdu hodně líbil. Byl sice strašně přeslazený a celkově mi to přišlo trochu hloupoučké, přesto jsem si to užívala. Bavilo mě, jak byl film udělaný v "retro" stylu, ale přesto si tam hlavní hrdinové textovali přes iPhony. Líbily se mi ty kýčovitosti, protože to je zkrátka přesně to, o čem všechny holky sní a rády se na to dívají.


Z filmu jsem byla opravdu natolik okouzlená, že jsem si doma i pouštěla soundtrack, který je opravdu plný skvělých písniček. Například: Pumpin Blood - NoNoNo, All of me - Tanlines nebo Peaches - In the Valley Below. Pokud vás to zajímá, pusťte si alespoň tyhle tři písničky na youtube, věřím, že se vám budou líbit. Já jsem je zařadila do svého každodenně pouštěného playlistu a pořád mi hrají v hlavě. Alespoň tu první, tu budete určitě znát už jedné reklamy a líbí se snad každému.

Když jsem tedy započala takovou svou malou velkou posedlost tímto příběhem, přirozeně jsem se začala shánět po knížce.

První stříbrná kniha snů – Kerstin Gierová

1. června 2014 v 20:37 | Yanny.))
Kerstin Gierová se už našemu českému publiku představila s velice oblíbenou sérií Drahokamy. Nyní u nás rozjela další trilogiii, a to se Stříbrnými knihami snů. V této sérii tentokrát ale nejde o cestování v čase, ale o vkrádání se do snů jiných lidí a ovlivňování toho, co se vám bude zdát...

Myslím, že každý, kdo od této spisovatelky četl alespoň jednu knihu, nemůže vyvrátit to, že ona zkrátka umí psát neuvěřitelně poutavě. Rudou jako rubín přečetla většina lidí jen za den a já jsem nebyla výjimkou.

Přesně taková je i První stříbrná kniha snů. Svižná, zábavná a hlavně neskutečně vtipná.

Kerstin i zde vytvořila tak skvělou hlavní hrdinku, že jí prostě nemůžete nemilovat.

Liv se se svou sestrou a matkou, která často střídá práci, přestěhují do města, kde se již odehrával příběh Rudé jako rubín, a to do našeho i Kerstinina milovaného Londýna.

V této knize není jen jeden krásný a všemi směry dokonalý kluk, ale jsou hned čtyři a všichni čtyři jsou blonďáci! (Volejme sláva, Kerstin se trefila do mého vkusu! :D)

Je jen na vás, kterého si vyberete. Já bych osobně Liv klidně nechala Henryho a vzala si Graysona, když je to vlastně něco jako její bratr. O:)

Ovšem tihle kluci nejsou jen krásní, vtipní a zkrátka takoví, že musíte dumat nad tím, kde se takoví kluci sbírají… Oni mají ještě jedno velké tajemství, které je hlavním důvodem toho, proč se kniha jmenuje Stříbrná kniha snů…

Oni se totiž po nocích scházejí ve snech. Ale ne tak, že by se jim prostě o sobě vzájemně zdálo, ale ono se jim opravdu všem zdá to samé a pak si vše pamatují.

Ale to nejlepší - oni jsou v tom schopní úplně čehokoliv! Je to přece sen, ne?

Jestli zůstanu – Gayle Formanová

21. dubna 2014 v 16:58 | Yanny.))

Občas čtete knihu, máte na ní vysoké nároky, ale pak jste zklamaní a nechápete, co se na ní lidem líbilo. Občas se ale pustíte do knihy, z které bylo hodně lidí zklamaných, a vy si zase pokládáte otázku: "Co je jim na tom vlastně mohlo nelíbit?"

Jsem čtenář - masochista. Myslím, že už to o mě hodně čtenářů mého blogu ví, protože jsem přesně ten typ člověka, který si libuje ve smutných příbězích od spisovatelů jako je Nicholas Sparks, John Green nebo Jojo Moyesová. Zbožňuji, když ve mně nějaká kniha vyvolá emoce - když pláču dojetím nebo zoufalstvím nad tím, co se hrdinům v knize děje.
Mám totiž vždy pocit, jako kdybych četla skutečný příběh, který někdo prožil. Protože o čem jiném by opravdu člověk chtěl psát, než o tom, co se mu stalo tragického? Chtěl by se z toho vypsat, a tak na mě tyto příběhy zkrátka působí nejvíce reálně.

Kniha "Jestli zůstanu" sice má také trochu nadpřirozenou část, ale v tomto případě tomu dokážete věřit.
Když se začtete, okamžitě vás spisovatelka seznamuje s krutou realitou celého příběhu - Mia jede autem se svými rodiči a mladším bráškou na návštěvu k příbuzným a bourají.

Probouzí se nedaleko auta a je bez jediného škrábance… Jde zkontrolovat svou rodinu a najednou jí dochází čeho je svědkem. Vidí své mrtvé rodiče a své vlastní tělo, které ošetřují lékaři a převáží ho do nemocnice…

Mia je v kómatu, ale přitom vidí vše, co se děje kolem ní. Ale ne očima té Mii, která je připoutaná k lůžku, ale očima Mii, která může chodit po chodbách nemocnice a přihlížet tomu, jak se její prarodiče modlí k tomu, aby alespoň jejich vnučka přežila.

Knížka s vámi emociálně zatřese hned na začátku. Řeknete si - "Bože, to je strašné. Vidět svoje rodiče mrtvé a zatím sama bojovat o život…"

Četla jsem knížku v metru a pak jen vystoupila a chodila jako tělo bez duše a stále nad tím dumala…

Archiv - Victoria Schwabová

21. dubna 2014 v 15:04 | Yanny.))

Archiv je přesně tou knihou, u které máte obrovské očekávání. Má naprosto nádhernou obálkou, skvělou anotaci a slibný nápad příběhu…

Představte si, že by mrtví lidé byli jako knihy, které si po dotyku můžete přečíst. Že byste dokázali určit, jakými příběhy si prošel jakýkoliv předmět, na který byste sáhli… A hlavně byste měli klíč od světa, kde jsou všichni, kteří zemřeli - třeba i váš milovaný dědeček…

Nápad na knihu je to skvělý, co říkáte? A když se k tomu ještě přichomýtnou dva krásní kluci, máte pocit, že by to opravdu mohlo fungovat.

Jenže jen nápad nestačí. Kniha by podle mého názoru měla mít také určitý … Faktor X. To něco, co vás nutí, že nad příběhem stále přemýšlet. Kdy máte neustálou potřebu knihu číst a neodložit jí. Takové kouzlo se u mě projevuje tak, že se mi ráno mnohem lépe vstává … ano, sice bych i tak budík nejradši vyhodila z okna, ale jakmile se pořádně proberu a vím, že mám před sebou byť jen půlhodinovou cestu metrem, najednou si říkám: "Jo, alespoň nějaký světlý bod dne mám před sebou! Můžu si totiž číst!" :)

Ale u téhle knihy ten moment nepřišel. Ne, že bych se musela nějak zvlášť přemáhat, abych knihu dočetla, to ne, byla jsem vážně zvědavá, jak se to celé vyvrbí a kdo je vlastně tím viníkem celé detektivní části knihy… ale na druhou stranu jsem knihu dočetla a najednou jsem si řekla: "Jo, tak co mám v knihovničce dalšího?" Nepřišlo žádné postesknutí, že už to skončilo, nepřišly v podstatě skoro žádné emoce - ani překvapení, úsměv, dojetí. Nic.

Čas mezi námi - Tamara Ireland Stoneová

2. dubna 2014 v 15:28 | Yanny.))

Cestování časem. Mé oblíbené téma. Jakmile jsem se doslechla o této knize, která má naprosto překrásnou obálkou, začala jsem jí okamžitě shánět. Když jsem si knížku přečetla, musím říct, že jsem čekala trochu víc. Ale když to tak vezmu zpětně, tak se mi vlastně líbila a bavila mě.

Příběh začíná v roce 2012, kdy mladá žena předává dopis malému chlapci. Vy už tak nějak tušíte, o co se jedná a těšíte se na příběh, který vám vysvětlí, co tomuhle setkání předcházelo.

Pak skočíte do roku 1995 a seznámíte se s Annou, která poslouchá svá oblíbená cédéčka na discmanu. Pracuje v knihkupectví a touží cestovat a do mapy si zabodává špendlíky, kde všude byla. Je vám sympatická a ani se nemusí nějak zvlášť snažit.

Musím říct, že hlavně ta zmínka o zvycích, které měla generace před námi se mi opravdu hodně líbila. Už jen ty dismany... Úplně to ve mě vyvolalo nostalgii po minulých časech.

Jak už to tak bývá, tak se ve škole objeví nový kluk, který se hlavní hrdince začne opravdu hodně líbit. Když zjistíte, že kniha má tohle obří klišé, tak si opravdu povzdechnete: "Jéžiš, už zase?"

Poslední dopis od tvé lásky - Jojo Moyesová

30. března 2014 v 3:00 | Yanny.))

Musím se přiznat naprosto bez mučení, že Jojo Moyesová si mě naprosto získala a knihou "Poslední dopis od tvé lásky" to jenom potvrdila. "Než jsem tě poznala" byla kniha, která mě dostala do kolen. Okamžitě jsem si sehnala i druhou knihu, která u nás od této spisovatelky vyšla a Jojo mě ani trochu nezklamala.

Příběh je podle mého názoru promyšlený do posledního detailu. Čtenáři se mohou jen nechat unášet na proudu skvělého vyprávění a vážně výborného spisovatelského talentu.

Setkáváme se zde se dvěma hrdinkami - s Ellie, úspěšnou novinářkou žijící v současnosti a s Jennifer, jejíž příběh začíná v roce 1960, která patří do tradiční vyšší společnosti té doby. Samé dobré večeře, večírky, kostýmky, šaty, nadělané vlasy a skoro žádná možnost se vyjádřit. Hlavně naprostá oddanost bohatému manželovi a rodinnému životu.

Obě hrdinky mají něco společného - Ellie má poměr se ženatým mužem a Jennifer zase podvádí svého zámožného muže.
Nadchlo mě, jak Jojo propojila dvě má oblíbená témata - minulost, vložený příběhu do historického kontextu a zároveň současnost a novinářské prostředí.

Neskutečně mě to bavilo. Nemohla jsem si pomoct a prostě jsem pořád otáčela stránky, hltala každé slovo a totálně to žrala.

Bez naděje - Colleen Hooverová

15. března 2014 v 17:42 | Yanny.))
První kniha od nového nakladatelství Yoli, které se zaměřuje na knihy pro mládež a skoro-dospěláky.
Když se řekne zkratka Yoli - tedy Young Literature, spousta lidí si řekne -"To zas bude nakladatelství, které se bude hemžit upíry, anděly a dystopiemi..." Jenže musím uznat, že Yoli překvapilo. Vybrali svou první knihu opravdu zdařile - vsadili na psychologický román o lásce, vyrovnáváním se s hroznými věcmi, které se hrdinům stali v životě a také o dospívání a o tom, jak na nás v dospělosti doléhá naše dětství...

Když jsem byla na křtu této knihy, o kterém si můžete přečíst v předešlém článku, o knize jsem toho příliš nevěděla. Samozřejmě, že jsem se o jejím chystání doslechla, ale anotace a dostupné informace mi příliš neprozradily, co mohu od knihy očekávat. O to větší bylo mé překvapení, a opravdu hodně příjemné, když jsem se do knihy pustila a zjistila jsem, že to není jen "povrchový románek o románku", ale kniha, která má svou hloubku, poučení a nechá v nás po přečtení hluboký pocit.

V anotaci se mimo jiné můžete dočíst tohle:

"…Dívka krůček po krůčku zjišťuje, že Dean Holder není vůbec tím, za koho ho považovala. A postupně odkrývaná tajemství vedou k otázce, kdo je vlastně ona sama…"

To je sice dobré nalákání na knihu, ale možná úplně nestačilo. Anotace na mě působila dojmem, že hlavním tajemstvím a pointou příběhu je to, kým je Dean Holder. Ale o to skoro vůbec nejde… Jde hlavně o to, jak se hlavní hrdinka, Sky, popere se svou minulostí a s tím, kým je ona.

Kniha začíná koncem. Koncem října roku 2012, zatímco další kapitoly vyprávějí chronologicky den po dni od srpna 2012, co se za ty dva měsíce přihodilo.

Sky je sedmnáctiletá dívka, která ale není ani trochu normální - díky své adoptivní matce nechodila nikdy do školy a učila se doma. Stejně tak nepoužívá nové technologie - telefony, internet, televizi… Také si tajně musí nakupovat sladkosti a nezdravé jídlo. Všechno kvůli Karen, ženě, která ji jako malou adoptovala z dětského domova…

Jenže, jakmile se Sky seznámí s Holderem, sousedem, se kterým začne chodit běhat a pak i chodit do školy, uvědomí si, že vlastně její život není takový, za jaký ho celý život měla…

Uvědomila si, že i těm nejbližším lidem nemůžete věřit úplně ve všem a vše, co vám kdy říkali, nemusí být nutně pravda…

Panika – Lauren Oliver

12. března 2014 v 15:53 | Yanny.))
Panika je již pátá kniha, která vyšla v naší zemi od této oblíbené spisovatelky. Většina fanoušků trilogie Delirium a knihy Chvíle před koncem ji dlouhou dobu nedočkavě vyhlížena. Já jsem se k těm nedočkavcům také zařadila a měla jsem radost, když jsem se do knihy mohla začíst ještě před jejím vydáním, které proběhlo minulý týden, tedy 5. března.

Od Lauren Oliver jsem už na ledacos zvyklá - její Delirium, Pandemonium i Rekviem byly neuvěřitelně čtivé knihy, které jsem hltala jednu za druhou. U Paniky jsem měla trochu větší problém s tím, že jsem se ze začátku nemohla do příběhu pořádně dostat a žít život s hrdiny.

První, co mě zarazilo, bylo okamžité seznámení s celou problematikou - hned jakmile knihu otevřete, tak na vás Lauren Oliver začne chrlit informace.

V první kapitole vám hned vysvětlí, co to je Panika a o co v ní jde.

Že je to hra, která se hraje tajně, zúčastnit se jí mohou jen maturanti a je smrtelně nebezpečná. Že účastněný musí plnit úkoly, které již v minulosti skončily tragicky - někdo zemřel, někdo zůstal ochrnutý… Ale přesto všechny láká, protože slibuje bohatství, o kterém se čerstvému maturantovi ani nesnilo. Peníze se vybírají od všech studentů už v průběhu roku, a tak je v létě na účtu hry tolik dolarů, že by si z toho studenti byli schopni zaplatit další vzdělání, podnájem, cestování po světě, nebo snad i splnění vlastních snů.

Na jednu stranu jsem byla nadšená, že jsem byla do problematiky zahrnutá okamžitě, na druhou stranu jsem byla ale zklamaná, protože mi to spisovatelka v průběhu příběhu nemusela postupně vysvětlovat a já tak nebyla napjatá.

V podobných příbězích, které jsem četla, bylo právě to, že jsem nevěděla přesně, o co jde, ten plus a já se tak těšila se na další a další indicie, které mi to všechno osvětlily. Tady už jsem vlastně měla všechno řečené, a tak jsem neměla horečnou potřebu listovat dál a dál, abych tomu přišla na kloub.

Na druhou stranu byla Lauren ale tajemná v jiném směru - dávala si na čas, než nás seznámila s členy rodiny jednotlivých hrdinů.

To mi v první chvíli hodně vadilo, protože rodinný život a celkově návyky, koníčky a soukromý život hrdinů mám v knihách často nejradši. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem si k hrdinům našla svou cestu a mohla jsem tak pochopit, proč jednají tak, jak jednají.

Protože všechno, co dělali, se odráželo od jejich rodinného zázemí.

Než jsem tě poznala - Jojo Moyesová

9. února 2014 v 18:56 | Yanny.))

Občas slyšíte ódy na nějakou knihu a pak vás zklame. Občas se ale také pustíte do nějaké knihy, od které toho příliš neočekáváte a pak vás dostane do kolen. Než jsem tě poznala si mě naprosto získala a já můžu říct, že jsem si ji totálně zamilovala a nejradši bych jí dala ještě víc, než jen 5 hvězdiček.

Louisa žije životem, u kterého začnete dumat: "To jí jako stačí?" Je servírkou v malém městečku v místní kavárně. Žije u rodičů. Vysokou školu nestudovala, protože se zamilovala a měla pocit, že ji láska ke štěstí stačí...

Jenže pak jí kavárnu zavřou a to ji obrátí život vzhůru nohama. Začne si hledat novou práci a přes nabídku práce se dozví o místu ošetřovatelky.

Než jsem tě poznala je kniha o ženě, která se začne starat o muže na vozíčku. Aniž by v tom měla sebemenší praxi.

Will, muž o kterého se začne starat, je ochrnutý na skoro všechny končetiny v těle. Pohyblivou má jen jednu ruku.

Jenže to není invalida, jakého byste čekali, ale do té doby naprosto inteligentní, úspěšný byznysmen, který se jen přichomýtl v nesprávnou dobu na nesprávné místo a zůstal na vozíčku naprosto odkázaný na pomoc ostatních.

Will je za začátku velmi protivný, ale postupem času se vztah mezi Lou a Willem zlepší a spřátelí se.

Jenže je tu malý zádrhel - Will se nedokáže se svou novou situací smířit a trvá na tom, že chce podstoupit eutanazii. Chce zemřít, protože takový život pro něj není.

Dříve miloval divoké sporty, peníze, podnikání, sex a celkově naplněný a skvělý život. Nyní se ale jeho život smrskl do čtyř stěn jeho pokoje u rodičů a na rodinu a ošetřovatele, kteří se o něj starají.

Lou má ale jiný názor a chce Willa přesvědčit, že život může být krásný i po takové nešťastné nehodě.
 
 

Reklama