Vítej v mém světě plném písmenek!

♥ Přečteno

Pravidla moštárny – John Irving

11. října 2012 v 19:48 | Yanny.))


Už se vám někdy stalo, že jste slyšeli o knize a už tenkrát jste tušili, že se vám bude líbit? Ačkoliv jste neměli sebemenší tušení, o čem příběh bude, už podle názvu a spisovatele (od kterého jste ale před tím nikdy nic nečetli), jste tušili, že to bude něco pro vás?

Takové pocity jsem měla já ještě, než jsem seznámila s knihou Pravidla moštárny.

Když se objevily plakáty na film Milý Johne, reklama nesla heslo: od režiséra filmu Pravidla moštárny.

Ačkoliv jsem o tomhle filmu a knize před tím nikdy neslyšela, už tenkrát jsem si říkala: s tímhle se také musím seznámit!

Neměla jsem sebemenší ponětí o tématu celé knihy, když jsem si knihu sehnala…

Jakmile jsem zjistila, že kniha je natolik důležitá, že jí máme zařazenou i v povinné četbě k maturitě, okamžitě jsem si ji vybrala a začala se po ní pídit.

Byla jsem naprosto nadšená, když se mi povedla spolupráce s nakladatelstvím Odeon, které Moštárnu vydává.

Když mi na mou žádost Moštárnu poslali, byla jsem nadšená…

A pak přišlo velké překvapení.

Čekala jsem romantickou slaďárnu jako od Sparkse…

A najednou jsem zjistila, že celá kniha se vlastně točí hlavně okolo potratů a jablek.

Homer Wells je sirotek, který se narodí v sirotčinci v jistém městě St. Cloud's, kde rodí děti a dělá potraty, lékař Wilbur Larch.

Na potratech v dnešní době není nic neobvyklého, ale v době před 2. světovou válkou, to bylo téma naprosto nepředstavitelné. A právě v této době se odehrává náš román.

Díky tomuto tématu (které bylo jistě ve své době dost průlomové a zcela nové), je tento román tolik slavný a Irving také získal Oskara za scénář k filmovému zpracování.

Cesta k mým matkám - Edith Holá

10. října 2012 v 14:00 | Yanny.))



Kniha, která mi natolik vrtá hlavou, že jediné řešení, jak si mohu pomoci, je, abych napsala recenzi. I když mám správně psát jednu na recenzní výtisk a čtenářský deník zároveň. Mně to prostě nedá, musím se s vámi podělit o myšlenky, které se mi vynořily při čtení téhle knihy.

Nejdříve bych vás měla seznámit s celou knihou a tématikou, kterou se zabývá.

Toto dílo je autobiografické, a tudíž naprosto pravdivé. Napsala ho Edith Holá, žena, kterou možná někteří moc dobře znáte.

Svůj příběh začala zveřejňovat na svém blogu, až se z toho vyvinula kniha.

Pamatuji si to jako včera, kdy jsem na její blog narazila a hnedle jsem jí psala do zpráv na facebooku, jak se jí povedlo, že jí někdo opravdu vydává knihu!

Odpověděla mi obratem, že prostě chtěla najít svou biologickou matku, a tak z toho vzniklo toto. Možná si to Edith už nepamatuje, ale já dodnes mám v živé paměti, jak to pro mě bylo naprosto úžasné. Jako malé science fiction.

Tenkrát jsem ještě netušila, že jednou budu znát nejen Edith, která opravdu vydala knihu, ale i řadu dalších autorek. A že si dokonce s těmi ženami budu moci tykat, podat jim ruku, vyfotit se s nimi a popovídat si o jejich spisovatelských začátcích.

Jsem ráda, že jsem měla možnost Edith poznat již na křtu knihy Gjorkové. Tenkrát jsme tam vedle sebe, ještě s Barčou a Terkou, seděly a Edith najednou začala rozhovor, odkud nás může znát, že jí jsme povědomé, ale nemůže si nás zařadit.

Všechno jsme jí vysvětlily a já se už tenkrát zeptala, jak je na tom vydáním její knihy… Nevím, co přesně mi odpověděla, ale mám dojem, že prozradila, že už to bude brzo.

A opravdu. Dočkaly jsme se. Po prázdninách najednou byla kniha na pultech knihkupectví.

Byla jsem celá u vytržení, když jsem jí spatřila na vlastní oči v Luxoru, když jsem tam ještě pracovala.

Okamžitě jsem to fotila a posílala Edith na událost křtu, který se měl v nejbližší době konat a já na něj byla pozvána.

Odstíny života – Lusy Adams

31. srpna 2012 v 17:23 | Yanny.))



Fantasy z pera české autorky žijící v Anglii.

Napadlo by vás, že pod tímhle jasně anglickým pseudonymem, se bude skrývat mladá spisovatelka z Prostějova?

Nejspíš ne a to je dobře, protože spousta lidí odsuzuje české fantasy knihy. Ale nemějte strach, tady žádné zklamání nepřijde.

Jde, skoro bych až řekla, o opravdu klasické fantasy, které nadchne jak romantické dušičky, tak čtenářky dychtící po akci a krvi.

A hlavně je to neskutečně vtipné!

Hlavní, co mě po celou dobu, kdy jsem knihu četla, opravdu hrozně bavilo, byl smysl pro humor samotné Lucky (ve skutečnosti se totiž jmenuje Lucie Adamová, ha práskla jsem to na ní! :D).

Celou dobu jsem se vážně nadpozemsky bavila všemi narážkami a urážkami, co hlavní hrdinka, Alex, vypouštěla z pusy.

A nebyla to jen Alex, kdo měl dokonalou odpověď na všechno, smyslem pro humor obdařila Lusy všechny své hrdiny, a proto dialogy tak strašně dobře odsýpaly a 360 stránek bylo jako nic.

Deník ctihodné prostitutky – Chrysa Dimoulidou

31. srpna 2012 v 0:56 | Yanny.))



Kniha o tom, jak tím nejstarším řemeslem přijdete k neobyčejnému bohatství. A také o tom, že i prostitutky touží po lásce…

Po téhle knize bych nejspíš jen tak nesáhla a také bych o ní neměla nejmenší tušení, kdyby nám jí nedoporučila Sayury na posledním srazu Čtenářského klubu.

A musím říct, že jsem jí velmi vděčná, že to udělala, stejně jako za to musí být rády i má maminka se sestrou, které mi to nekompromisně sebraly a přes prázdniny přečetly. Dokonce se o tom chodily přede mnou bavit a neustále drbaly, jak se to skvěle čte. To by nebylo špatné, ale horší bylo to, že jsem je musela nejednou doslova vystrnadit z pokoje, aby mi neprozradily nějaké spoilery!

Nakonec jsem si ale uši zacpala dostatečně, takže jsem se do čtení mohla pustit, aniž bych utrpěla příliš velkou újmou. Musím říct, že jsem od knihy čekala velmi příjemnou oddechovku, nad kterou možná budu trochu kulit oči.

Netušila jsem ale, že něco takového, co má tak v podstatě lechtivé téma, může být i velmi vážné a citlivé. Chrysa na mě s knížkou přenesla velké břímě života, až jsem opravdu valila oči, kolik si její hrdinka musela prožít trápení.

Nebezpečná láska – Kateřina Petrusová

13. srpna 2012 v 21:15 | Yanny.))


Dokázali byste se o někoho starat, aniž byste si k němu nevytvořili citový vztah? I za předpokladu, že víte, že byste se měli chovat profesionálně, protože je tu ta možnost, že s vámi váš pacient nebude věčně?

Paige s tímhle má obrovský problém. Je vystudovaná ošetřovatelka a ke každému člověku, o kterého se musí starat, si chtě nechtě vytvoří takový vztah, že jí jeho následný odchod naprosto citově zničí.

Když jí zemře další pacient, oblíbený starý pán jménem Lucca, chce si najít něco klidnějšího, kde nehrozí případná smrt ošetřujícího.

Bývalý zaměstnavatel jí doporučí svým známým, kteří hledají někoho pro svého syna.

Paige se to ze začátku zdá ideální, než zjistí, že syn není chlapec do deseti let, ale dospělý třicetiletý muž, který po následku dopravní nehody má myšlení a chování jako tříleté dítě.

Musím říct, že tohle byla věc, na kterou jsem si prostě nemohla zvyknut - ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem si Mikea představit jinak než jako dítě.

Bylo dobré, že jsem se opravdu do půlky knihy nemohla rozhodnout, s kým že bude ta "Nebezpečná láska"… ale nakonec mi to bylo jasné, že takhle to muselo dopadnout.

Erebos – Ursula Poznanski

29. července 2012 v 2:03 | Yanny.))


Máte rádi počítačové hry? Stalo se vám někdy, že jste byli na některé závislí? Že jste přišli domů ze školy a první na co jste pomysleli, byla vaše postavička, kterou jste chtěli dostat do další úrovně? Začaly se vám díky tomu kazit známky? Hádali jste se s rodiči? Přestali jste mít kamarády? Jistě si říkáte, že takhle daleko jste nikdy nedošli… jenže to jste nikdy nehráli Erebos, hru, která myslí. A také zabíjí.

Je to závislost, posedlost… a mění lidské charaktery. Nick o tom ví své - jeho nejlepší kamarád Colin se najednou změnil k nepoznání. Přestal chodit na basketbalové tréninky, nebral mu telefony, na školu začal kašlat a bavil se se spolužáky, kterým se dříve spíš smál.

Nick nemůže změnu jeho chování pochopit, jenže pak si všimne, že všichni jeho spolužáci se najednou chovají, jako kdyby měli něco velice tajného, co je spojovalo.

Pak zjistí, že si mezi sebou předávají jakési cédéčko…

Netrvá dlouho a Brynne, Nickova spolužačka, mu cédéčko okopíruje a daruje, aniž by si o to řekl…

A tak začne šílenství, které se nedá lehce zastavit. Už jen když hru nainstaluje, strhne ho to neuvěřitelným způsobem - dokonalá grafika a posel, který mu uděluje úkoly, s ním komunikuje a reaguje na každou jeho otázku.

Jenže největší zbraní Erebosu je to, že hra zasahuje i do reality. Za splněné úkoly mu předává dárečky, vypracovává úkoly do školy… Zní to ideálně?

Jenže pozor, úkoly, které má Nick v realitě splnit nejsou vůbec žádná sranda…

Ze začátku by udělal pro postoupení do další úrovně cokoliv, takže mu nepřijde divné, když musí někoho sledovat, nebo přenášet krabice, o nichž netuší, co v nich je…

Ale pak přijde úkol, který není schopen splnit… jenže jeho závislost na hře je velmi silná….

Nové povídky – Zdeněk Svěrák

16. června 2012 v 14:33 | Yanny.))

Zdeňka Svěráka pokládám bez debat za největšího Čecha, kterého náš národ má. Už jen to, že jeho smyšlený (né, on ještě žije) Jára Cimrman, tuto anketu opravdu vyhrál na celé čáře. Ale hlavně proto, že je autorem všech nesmrtelných českých filmů a hlášek, bez něhož by česká kultura byla naprosto nudná a chabá.

Jako muž a umělec působí opravdu jako dokonalý vzor, ze kterého by si měli vzít příklad snad všichni muži.

Vždy jsem ho obdivovala, se svou sestrou ho dokonce přirovnáváme i k našemu tatínkovi, protože je mu dost podobný… jen je o pár let starší.

V poslední době ale mám možnost jeho tvorbu sledovat pozorněji - díky své kamarádce mám přístup k naprosto nedostatkovým lístkům do divadla Járy Cimrmana, ačkoliv tyto hry už tak znám zpaměti a díky nakladatelství Fragment jsem mohla také získat jeho nejnovější literární senzaci, Nové povídky, a nechat si je podepsat i s věnováním.

Už když jsem rozečítala první povídku, bylo mi jasné, za jakým účelem Zdeněk tyto povídky píše - myslím, že se s nimi chce začlenit do povinné četby stejně jako Neruda či Čapek. A jak jinak se zavděčit studentům, než krátkými příběhy?

Ale možná mu teď křivdím, protože sama moc dobře znám ten pocit, když máte v hlavě spoustu námětů na příběhy, až z toho vzniknou jen takové malé útržky. Navíc, je obecně velmi dobře známo, že napsat povídku, je ze všech literárních útvarů to nejtěžší.

A že se to Zdeňkovi opravdu podařilo. Dokonce tak, že každá povídka v nás zanechala nějaký pocit a i za těch pár stránek, co jsme s dotyčnou postavou měli čest být ve styku, jsme se dokázali dobře přenést do jejího života.

Divergence – Veronica Rothová

15. června 2012 v 22:39 | Yanny.))


Ohnivý motiv na obálce, budoucnost, Amerika, utopie.
Že vám to něco připomíná? No jen aby ne, už to tady totiž jednou bylo.
Srovnávání mezi Hunger games a Divergencí se nevyhne nikdo, ale já si myslím, že je to zbytečné… Utopických románů je dnes mnoho a pochybuji o tom, že by se některé navzájem kopírovali. Je jen na nás, jakou sérii si oblíbíme víc. Já sice pořád spíš fandím HG, ale o tom teď mluvit nechci. Tenhle článek je totiž o Divergenci, momentálně největším hitu mezi knižními nadšenci a recenzenty.

Divergence. Název, který mnoha lidem dělá potíže. "Jak se to čte? S anglickým přízvukem nebo tak, jak se to píše?" Přemítá snad každý divergentní začátečník, který po knize pokukuje v knihkupectví. Když si tohle slovo vygooglíte, v obrázcích na vás vybafne spousta grafů a křivek. A jakmile se podíváte na význam, zjistíte, že divergence je odchýlení nebo také odklon.

Už na přebalu knihy se dozvíte, že se děj odehrává v polorozpadlém Chicagu, kde se obyvatelstvo rozdělilo do pěti frakcí a volba, do jaké frakce se vydáte, rozhodne o všem, na čem vám v životě záleželo. Na přátelích, styku s rodinou, na zaměření, na povolání…

Frakce jsou následující - Mírumilovní, Sečtělí, Upřímní, Odevzdaní a Neohrožení.

Každá frakce má svou specifickou funkci v celém systému a v každé žije určité obyvatelstvo, které žije se stejnými hodnotami a je ovlivňováno stejnými zákony.

Když je vám šestnáct let, nastává chvíle, kdy si musíte vybrat, kde chcete žít.

Je libo místo, kde vládne láska a odsuzuje se jakákoliv agrese? Nebo prostředí chytrých lidí, kteří stále leží v knihách? Či jedinci, co za jakýchkoliv situací mluví pravdu, nebo ti, co se dovedou vzdát všech osobních radostí, aby se měli dobře jiní? Ba naopak ti, kteří bojují jen za sebe a ničeho se nebojí?

Jakmile si zvolíte, není možnost to vzít zpět… Takže když si vyberete jinou frakci, než v které vyrostete, nemáte téměř žádnou možnost, abyste se ještě někdy viděli s rodinou… Protože na vás všichni budou pohlížet jako na zrádce.

Jenže co když vás pravidla, ve kterých vyrostete, rozčilují? Co když už se od malička chcete přiklonit k nějaké frakci, ale nemůžete o tom s nikým mluvit?

Beatrice vyrostla mezi Oddanými, ale vždy na to byla příliš sobecká a toužila po dobrodružství…

Takže co si zvolíte? Nebezpečí a možnost celkem pravděpodobné smrti, pokud při přijímacích zkouškách neuspějete, nebo klid a teplo rodinného krbu na úkor toho, že se budete celý život nudit a přetvařovat?

Elantris – Brandon Sanderson

14. června 2012 v 18:27 | Yanny.))



Tato, na první pohled jasná fantasy kniha, je naší červencovou knížkou v Českém čtenářském klubu: Cup of literature. Její výběr má na svědomí Barunie, která o ní neustále básní a naprosto jasně jí označuje jako svou nejoblíbenější. Prý jí čte každý rok a po každé tam najde něco zcela nového.

Byla jsem na ní vážně zvědavá, protože jsem jí do té doby pochopitelně neznala, a tak jsem se hned přihlásila, aby mi jí půjčila jako první.

Trochu jsem se toho bála, protože ty typické fantasy-ovky už nějak zvlášť nemusím.

Ale byla jsem překvapená, když jsem po rozečtení zjistila, že tady se jedná o knihu, která má něco málo z více žánrů, ne jen z toho fantasy.

Najdete zde romantickou, pohádkovou, úvahovou, filosofickou, tragickou, dobrodružnou a i komediální část.

A je jen na vás, kterou si oblíbíte nejvíc.

Mně se naprosto upřímně nejvíce líbilo to, že to není taková ta tradiční nadpřirozená slátanina všeho, ale má zcela jasnou zápletku a drží se svého tématu.

Také bych ráda vyzdvihla to, že je to takový typický i netypický pohádkový příběh, do kterého se jako přerostlá holčička, co se vždy toužila stát princeznou, velmi dobře ponoříte.

Ocenila jsem taky filosofickou a úvahovou část, kdy se princ Roland smiřoval se smrtí a bolestí, až dokázal vyplodit některá životní moudra, která jsem měla chuť si v některých situacích podtrhnout nebo přepsat…

Jenže je tu také spousta ale…

Talisman – Nicholas Sparks

12. května 2012 v 16:25 | Yanny.))


Je pár knih, které vám nedají spát, dokud je prostě nedočtete. Za tu krátkou dobu, co je čtete, narážíte do sloupů a lidí, nedojdete si na záchod, dokud nedočtete kapitolu, jste schopní být vzhůru i do čtyř do rána a v osm ráno už zase vstáváte, jen abyste mohli číst. Takové kouzlo příběhu má opravdu jen velmi málo knih.

Tak teď si můžete gratulovat, právě jste narazili na další takovou.

To, co se rozhodně nedá Talismanu vytknout, je její čtivost. Opravdu, ani se nenadechnete a už jí máte přečtenou.

Upřímně, pořád musím přemýšlet, co Sparks s touhle knihou provedl, že mě tak dostala. Protože když nad tím tak přemýšlím, zas tak úplně převratná nebyla. Ale měla prostě své kouzlo, kterým mi učarovala.

Nicholas Sparks je prostě Bůh. Nebo skrz jeho myšlenky k nám promlouvá Bůh, to nevím. To je klidně možné.

Jde o další typický romantický příběh. Dokonce se zde objevuje i jeden voják.

Logan je mariňákem v americké armádě. Do války odešel, protože to tak měli ve zvyku v rodině. Nejdříve odpromovat na vysoké škole s nejlepšími výsledky, poté narukovat a až po pár letech si mohl zaslouženě hledat lásku.

Logan má již svou službu za sebou, a tak se rozhodne udělat něco, do čeho ho stále nutil jeho kamarád Viktor. Vyhledat dívku, která mu zachránila život.

Nosí u sebe totiž denně jednu fotku, kterou našel, když byli v akci. Na fotce je dívka, blondýnka a vzkaz, aby na sebe dotyčný, komu fotka patřila, dával pozor.

Ani neví, proč si fotku nechal. Ale věděl, že od té doby, co má ji vždy s sebou, jako zázrakem jako jediný přežívá všechny smrtelné útoky.

Ví, že je to bláznovství, aby nějaký kousek papíru byl takhle důležitý, ale dá na rady Viktora, který si myslí, že je to osudové znamení a podle fotky dívku vyhledá.

Jakmile ji pozná a setká se s ní, není schopen jí všechno vysvětlit. Je si jistý, že kdyby to na Elizabeth hned vybalil, měla by ho za blázna.

A tak se raději nenápadně dostane do jejího života, přijme místo ošetřovatele psů v jejím útulku a sblíží se s jejím synem Benem a babičkou Nanou, která ji vychovala.

Vše vypadá velice dobře, Logan a Beth se do sebe zamilují a vy máte dojem, že jejich štěstí nemůže nic stát v cestě…

Jenže je tu žárlivý Elizabethin bývalý manžel Clayton, který si myslí, že i po rozvodu má na Beth právo a ona se nesmí zamilovat do nikoho jiného.
 
 

Reklama