Vítej v mém světě plném písmenek!

♥ Přečteno

Černobílý svět – Kathryn Stockettová

12. května 2012 v 13:01 | Yanny.))

"S dobrou hospodyní je to jako s pravou láskou. Za celý život najdeš jen jednu." (matka slečny Skeeter)

Jistě si dokážete vybavit takovou tu typickou provokaci, kdy na vás někdy někdo zaječel: "Neumíš zavírat dveře? Vy snad máte doma černochy?"

Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybyste opravdu doma takového černocha měli?

Černocha, který za vámi běhá a uklízí všechny špinavé ponožky, které zahodíte, ustele vám postel, jakmile se ráno probudíte a odejdete do koupelny? Kdybyste opravdu měli někoho, kdo by za vás dělal všechno a vy nemuseli ani hnout prstem?

S touhle myšlenkou jsme si jistě zahrávali alespoň jednou všichni, když nám mamka vynadala, že jsme zas jednou nevyluxovali nebo nevyklidili myčku.

Teď si ale představte, že jste v americkém státě Missisippi v roce 1962 a doma takovou služku opravdu máte.

Zamysleli byste se někdy nad tím, co se takové ženě honí hlavou, co jí vadí, co si myslí o vás a zda je spokojená?

Slečna Skeeter, dcera jedné z těchto bohatých paniček, se nad touto otázkou pozastavila.

A protože má sen, stát se spisovatelkou, rozhodne se o tomto zakázaném tématu napsat knihu. Chce udělat rozhovory s několika služebnými a poté z toho udělat takovou knihu rozhovorů s černými.

Říkáte si, co je na tom?

Jenže vám nedochází, že černoši v té době nemohli něco takového jen tak udělat… začít mluvit.

Neměli na to zkrátka právo.

Chatrč – Wm. Paul Young

4. května 2012 v 19:41 | Yanny.))

Chatrč je druhou knihou, kterou čteme v knižním klubu a zároveň nejoblíbenější knihou mé nejlepší kamarádky Martiny. Až se stydím, že jsem se k ní konečně dostala až teď. Protože Martina o ní básní už rok.

Hned ze začátku vás musím upozornit, že pokud jste opravdu zapřisáhlým ateistou a jen pomyšlení na možnost, že všechny ty věci, které říká církev, by mohla mít alespoň z části pravda, vás rozčiluje, tahle kniha zřejmě nebude nic pro vás.

Protože ano, tato kniha je o Bohu. Ale pokud jste osoba citlivá a vnímavá a už jste si alespoň jednou položili otázku: "Co když je to pravda?", může se vám to líbit. Protože ačkoliv je to hodně duchovní příběh, bude se líbit i nevěřícím.

Nejdříve bych měla vysvětlit já svůj vlastní názor na toto téma… Osobně jsem nikdy do kostela nechodila, nečetla jsem Bibli, nemodlím se, a dokonce nejsem ani pokřtěná. Ale vždycky jsem to tak nějak cítila. Ten pocit, že asi ano… že tam nahoře něco bude.

Tento pocit má hodně lidí, ale je otázka, jak s ním naloží. Vždycky jsem se díky tomu pokládala za člověka věřícího, protože jsem si tento pojem vyložila tak, že když prostě věřím, tak jsem věřící. Ale nikdy jsem neměla možnost se k tomuto tématu nějak dostat více, protože moji rodiče to naprosto nechápou a nikdy ten můj zájem nebrali vážně. Až od té doby, co znám Martinu, klasickou křesťanku, mám se o tom s kým bavit.

Tahle kniha je podle mě takovým završením pro člověka, který stále váhá… protože obsahuje odpovědi. Na spoustu věcí, které vám jistě v tomto ohledu nesedí.

A protože je podle skutečné události, přinutí vás to konečně uvěřit.

William, autor knihy, tuto knihu napsal na základě vyprávění svého dobrého přítele, Macka, kterému se to celé stalo. Mack původně chtěl, aby kniha byla určená jen pro jeho rodinu, protože tak dokázal prostřednictvím Willa a písmen, vyjádřit to, co by nikdy nedokázal odvyprávět.

Mackovi se stala totiž nejhorší věc, která se mu jako otci mohla přihodit. Někdo mu unesl jeho nejmladší dcerku, Missi.

V té době, kdy už je nadmíru jasné, že se malá Missi nikdy nenajde, Mack začíná pomalu ztrácet víru… nemůže pochopit, jak je možné, že se něco takového mohlo stát a že to mohl Bůh dopustit.

Jenže pak obdrží vzkaz, který vypadá, jako kdyby byl od Boha. V tomto vzkazu ho Bůh vyzývá k tomu, aby se s ním setkal v jedné opuštěné chatrči, kde byly nalezeny důkazy o Missiině smrti…

Mack to nejdříve bere jako krutý žert… pak si pomyslí, že to může být léčka od skutečného vraha… ale nakonec ho k tomu jakási síla tolik volá, že se do Chatrče opravdu vydá.

A tam se setkává se třemi postavami. Bohem, Ježíšem a Duchem svatým.

Nenasytná – Meg Cabotová

28. dubna 2012 v 14:04 | Yanny.))


Reakce velice oblíbené a populární spisovatelky Meg Cabotové na upíří šílenství v literatuře. A pro mě konečné rozloučí s celým tímhle tématem.

Slyšela jsem o téhle knížce obrovské chvály a velice dlouho ji sháněla, než jsem jí konečně ulovila do svých spárů.

Jenže jakmile jsem jí rozečetla, už jsem z toho tak nadšená nebyla. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že se jedná zase o upíří tématiku. A že já už jí mám plné zuby.

Ale na druhou stranu, ačkoliv jsem tuhle pět- seti-stránkovou knihu četla opravdu na můj vkus až moc dlouho, stále to byla Cabotová, která se čte dobře.

Někde uprostřed knihy mi došlo, že tahle kniha pro mě má jen jediný význam - s klidným srdcem se můžu rozloučit s upírskou tématikou a zaříct se, že už si nikdy o upírech nic nepřečtu. Už to zkrátka stačilo.

I když tenhle příběh se vážně docela povedl. A upíři a celá zápletka je vymyšlená opravdu dobře.

Líbilo se mi, že si spisovatelka nevymýšlela vlastní pravidla, než ta která jsou o upírech už několik století známá. A že upíry udělala opravdu jako ty typické z Drákuly. Dokonce hlavní hrdina, upír, do kterého se naše hrdinka zamilovala, byl samotným synem Drákuly.

Celý ten příběh působil… reálněji, než všechno ostatní, co jsem kdy o upírech četla. Ale ani tak jsem si z toho na zadek nesedla.

Gjorkové: Tajemství minulosti – Tereza Benešová

27. března 2012 v 20:55 | Yanny.))


Nadějná mladá spisovatelka Tereza Benešová napsala nového Harryho Pottera, kterého umístila pod vodu.

Jistě, určitě si říkáte: "Sakra, proč to zase k něčemu přirovnává?" Ale tentokrát opravdu nemohu jinak. Podobnost s Harrym Potterem je více než patrná. Ale kupodivu to vůbec nevadí, naopak. Díky tomu, že mi to prostředí bylo tak blízké a sympatické, mě to neskutečně bavilo a přečetla jsem to během pár dní.

To, co se Colleen (blogová přezdívka autorky, Terezy Benešové) opravdu nedá zapřít, je to, že má skutečný spisovatelský talent. Její styl psaní tak odsýpá, že nemáte jedinou šanci nějakou věc nepostřehnout, zatoulat se v myšlenkách někam jinam, nebo odložit knihu z nedostatku zábavy. Já to prostě doslova hltala.

Upřímně, měla jsem z toho opravdu strach. Protože Colleen mi napsala po tom, co jsem na svém blogu zveřejnila recenzi na knihu Hladová přání od Terezy Matouškové. A jak jistě víte, nešetřila jsem s kritikou… O mé recenzi se na oficiálních facebookovských stránkách rozjela diskuze a díky tomu si mě jistě Colleen také všimla. Hned jakmile mi nabídla, že mi předá ještě nevydaný recenzní výtisk, začala jsem se bát. Jelikož její kniha vychází ve stejném nakladatelství a prostředí je podle anotace trochu podobné (podmořský svět).

Sice mě první věta "Na vyvýšené mýtině skalnatého výběžku stojí dva muži" opravdu vyděsila, po první kapitole jsem věděla, že to zase tak hrozné nebude. A jakmile se příběh vyvinul zhruba tak do třetí kapitoly, nemohla jsem přestat číst!

Když vám povím, že Nefas, hlavní hrdinka knihy, vyrůstá s upíry, nesmíte se leknout, že jde o další upíří romanci. To ani omylem! Sice jsem si ze začátku řekla: "Jéé, tohle si vážně nemohla odpustit…" Ale pak mi dokonce přišlo, že to tam sedí přesně.

Nefas sice žije u upírů, ale sama upírem není. Nevadí jí sluníčko, nejí krvavé maso, a když se sprchuje, cítí jakési brnění a za ušima se jí objevují zvláštní štěrbiny… Jakmile trochu vyroste, dozví se pravdu. Je Gjork. Člověk, který žije pod vodou.

Smečka – Andrea Cremerová

25. března 2012 v 17:24 | Yanny.))

Jak už název prozrazuje, tato kniha je jedna z mnoha knih o vlkodlacích.

Upřímně jsem těmito příběhy už trochu unavená, protože všechny v podstatě vypovídají o tom samém… Jenže tenhle je trochu jiný. Tentokrát ta "nadpřirozená bytost" není chlapec a dívka se do něj i přesto, nebo možná kvůli tomu nezamilovala… Tady je to naopak.

Calla je vlkodlak. A ne jen tak obyčejný opuštěný vlkodlak žijící osamoceně kdesi v lese. Ona je alfa celé smečky. Její rodiče jsou vlci, všichni její přátelé jsou vlci, její budoucí vybraný manžel je vlkodlak… jenže ona? Ona se nezamiluje do vlka. Zamiluje se do člověka.

A máme tu problém.

Calla se s ním seznámí jeden den v horách, kdy mu zachrání život před medvědem, který by ho jistě bez její pomoci rozsápal na malé kousky.

On si to pamatuje. A nastoupí na jejich školu. (Opravdu úsměvné a předvídatelné.)

A tak je Calla tím, kdo ho seznamuje s jejich světem. A ačkoliv by neměla, prozradí mu vše. I to, že Ren, vůdce druhé smečky vlků, je jí předurčen a ona se za něj musí provdat, aby obě smečky spojily v jednu.

Tohle je jedna z knížek, které jsou prostě… dobré. Nemáte jim co vytknout. Ale na druhou stranu, jako vás neurazí, tak vás taky nenadchnou.

Zlodějka knih – Markus Zusak

18. března 2012 v 18:03 | Yanny.))


Jsou hned 3 věci, které mě přitáhly k téhle knize a přinutily mě, abych si ji přečetla. Možná, když vám je prozradím hned na začátku, budete mít také jasno…

1) Už jen ten název! Zlodějka knih! Celý příběh se odehrává kolem posedlosti vlastnit a číst spoustou skvělých knížek.

2) Celý děj se odehrává za 2. světové války. A je proto dojemný a velmi citlivý.

3) Vypravěčkou celé knihy není její hlavní hrdinka. Nýbrž sama Smrt.

Když jsem před přečtením téhle knihy zjistila ten třetí bod, naskočila mi husí kůže. A hned mi v hlavě naskočila myšlenka: "Och, jak geniální nápad…"

Přišlo mi to naprosto úchvatně originální. A musím přiznat, že něco takového by mě v životě nenapadlo.

Protože kdo by dokázal 2. světovou válku lépe okomentovat, než ten, koho zaměstnala ze všech nejvíc? Smrt měla v téhle době opravdu krušné časy, ale stihla si také všimnout jednoho příběhu neobyčejné dívky jménem Liesel…

S Liesel se seznamujeme, když se stěhuje ke svým adoptivním rodičům, protože kvůli začínající válce nemůže zůstat se svou skutečnou matkou.

Její nová matka je skutečně dáma pěkně od rány, k hanlivým německým slovům jako Saumensch nebo Saukerl, nechodí příliš daleko. Zato nový otec, Hans Hubermann, je její pravý opak.

Je klidný, hodný a má uklidňující a milující oči. A ačkoliv už má dvě dospělé děti, Liesel má rád, jako kdyby byla jeho vlastní. A když zjistí, že dívka ze všeho nejvíc touží po tom, aby uměla dobře číst, začne jí denně po nocích učit a předčítá jí.

Knihy začnou být pro Liesel posedlostí, ale protože si v této době nemohou dovolit ani dobré jídlo, začne je Liesel krást… I přesto, že moc dobře ví že: "Knihy jí hlad nezaženou".

Pak ale přijde rána, která ohrozí jejich "poklidný" život v nacistickém Německu…

Hans Hubermann za 1. světové války slíbil vdově po jednom mrtvém vojákovi, že se mu za záchranu života nějak odvděčí. Jenže netuší, že tento slib opravdu bude muset jednou splnit… a ohrozí tak životy všech v jeho rodině…

Voják měl totiž syna, Maxe, který je žid… a tak se mladý Max vydá hledat muže, který mu jako jediný může zachránit život…

To znamená, že rodina Hubermannova musí udělat to, co se v době Hitlerovy vlády trestá smrtí… musí ukrývat žida u sebe ve sklepě…

Les rukou a zubů – Carrie Ryanová

7. března 2012 v 15:37 | Yanny.))



Les rukou a zubů, název knihy, který ve vás evokuje dojem hororového příběhu.

Nejspíš vás potěším tím, kdy vám řeknu, že tato kniha splňuje požadavky všech potencionálních čtenářek - je totiž děsivá, romantická, dojemná i neskutečně zajímavá. Dokonce vás přivede k těm pravým filozofickým úvahám, které by vám správná kniha přinést měla. Já sama o ní nedokážu přestat mluvit.

Podobně jako ve spoustě dalších nových knížek poslední doby, i tady se nacházíme v budoucnosti. V době, kdy naší zeměkouli zasáhl nějakým způsobem obrovský zvrat v technice a přivedlo to lidstvo to záhuby.

Svět naší hrdinky Mary spočívá v malé vesnici, která se vyskytuje v lese, a před kterým se všichni obyvatelé chrání proniknutelným plotem. V lese totiž žije rasa jakýchsi Nečitých- nemrtvých lidí, kteří touží po vaší krvi.

Mary ve svých sedmnácti letech nikdy nebyla tam venku, za plotem. Ale odjakživa ji fascinovalo, co by ji tam asi tak mohlo potkat. Její maminka jí už jako malé holčičce vyprávěla o tom, jaké to bylo dřív, než lidé přišli na to, jak být nesmrtelnými- věčně hladovými Nečistými.

Říkala jí o něčem, čemu se říkalo oceán a byla to plocha neskutečného množství slané vody… Mary to brala spíše jako pohádku, než skutečnost, ale jakmile se jí v životě obrátila velká spousta věcí vzhůru nohama, začala tomu pomalu ale jistě věřit.

Její rodina se jí totiž přímo rozpadne pod rukama, a tak se musí rozhodnout, jakým směrem se dál její život bude ubírat… má dvě možnosti- buďto se provdá za někoho, kdo si jí zvolí, anebo se odebere do kláštera, kde bude žít se Sesterstvem, který v celé vesnici v podstatě přebírá odpovědnost za všechno a o všechny se stará.

Harry, její kamarád z dětství, si jí zvolí, ale ona je na vážkách. Vždy si tak trochu myslela na jeho bratra Travise, který zase požádá o její nejlepší kamarádku Cassandru… A proto se rozhodne, že se raději odebere do kláštera, ačkoliv po smrti obou jejích rodičů přestala věřit v Boha…

Protože Sesterstvo pro ní představuje zodpovězené otázky, které si odjakživa pokládá…

Je vůbec za plotem ještě nějaký život? Nebo se lidstvo smrsklo na těch pár stovek lidí, kteří žijí v její vesnici a zbytek, dříve tak zalidněné zeměkoule, je nyní obydlený jen krvežíznivými nemrtvými?

Hladová přání – Tereza Matoušková

4. března 2012 v 17:58 | Yanny.))

Je přímo obdivuhodné, když se někomu podaří dokončit nějaké svoje dílo a ve svých dvaceti letech ho již vydá do nakladatelství. A ještě víc pozoruhodné je to, když se něco takového stane v Čechách, autorce temné fantasy.

Terezu Matouškovou můžete znát také pod blogovou přezdívkou Temnářka, která píše na svých stránkách: www.temnarka.blog.cz, a kde se také vyvinul celý její smyšlený svět Podmoří.

O jejích blogových počinech jsem bohužel před přečtením knihy nevěděla, takže jsem byla poměrně hodně překvapená, když jsem se seznámila s jejím stylem psaní a prostředím, které popisuje.

Velkým problémem, přes který jsem se bohužel jako čtenář nepřenesla, i kdybych se rozkrájela, tak to je odlišný vkus autora a čtenáře. Bohužel nejsem zastáncem temna a takového, někdy drsného humoru.

Jsem naopak naprosto romantický typ člověka, který čte knihy typu P.S. Miluji tě anebo Pevné pouto. V každé knize čekám příběhy o lásce, ať už ty mezi mužem a ženou, nebo tu k rodině i k přátelům. V téhle knize byla láska vyobrazena ze zcela jiného pohledu, a to spíše z té zvířecí touhy po druhém člověku…

Nevadí mi, když jsou v knize podrobné detaily nějakého intimního styku, ale mám raději, když je to napsané spíše vkusně, než podrobně.

Věc, kterou jsem nemohla pochopit, bylo to, pro jaký okruh čtenářů je tahle kniha napsaná. Anotace zněla spíše jako hezká pohádka pro děti a i obálka s kresbami uvnitř tomu také tak nasvědčovala. Dokonce rozsah stránek vypadal spíše jako začínající čtenáře- kniha má pouze 98 stránek.

Ale hned po první stránce knihy jsem usoudila, že kdybych tohle dala přečíst nějakému dítěti, okamžitě by mi to hodil na hlavu. Protože dokonce i má dvaadvacetiletá sestra to po rozečtení vzdala, jelikož si naprosto nemohla zvyknout na styl psaní a výrazy, které spisovatelka uváděla.

Ale jakmile jsem se prokousala přes výrazy jako "zacinkání postroje nebo šustivá kletba větvičky", uvědomila jsem si, že tohle není pohádka pro děti ani náhodou.

Jeden den – David Nicholls

26. února 2012 v 4:02 | Yanny.))


Už delší dobu si pohrávám s myšlenkou, že se vlastně nemůžu považovat ani tolik za YA milovníka. Protože spíše než k podmořským příšerám a krvežíznivým upírům, prahnu po romanci a skutečné lásce. Ano, v každém dobrém příběhu máte lásku, ale žádná kniha typu "Křídla" nebo "Krásní mrtví" ve vás nezanechá takové pocity, jako takový laskavý a reálný román, jako je právě Jeden den. Protože, ačkoliv se to budete snažit jakkoliv okolí vymluvit, tenhle příběh reálný je. Nebo je alespoň hodně silně založený na skutečném životě.

S Emmou a Dexterem se seznamujeme, když dokončují vysokou školu a je jim něco málo po dvacítce. Loučíme se s nimi o dvacet let později, kdy je jim čtyřicet a ty nejdivočejší léta mají za sebou. A mezitím? Mezitím máte možnost nahlédnout do jejich životů vždy jen v jeden jediný den, v den sv. Swithina, 15. července.

Emma je klidná, milující, ale svým způsobem skvěle trhlá a správná holka do nepohody. Dexter je její pravý opak. Je divoký, nepřizpůsobivý, neurvalý a dívá se jen a jen na sebe. Jeho jediným snem do budoucna je- být slavný, bohatý a spát s více než jednou ženou najednou. Emma na rozdíl od něj chce změnit svět. Nebo alespoň ten malý kousek kolem sebe.

Ačkoliv byste se to u romantického románu nečekali, oni se opravdu celý román nehodlají dávat dohromady, a na závěr si padnout do krku. Tenhle příběh je jiný. Dexter a Emma jsou kamarádi.

Ano, sice tam bylo cosi, když ročník absolventů jejich univerzity pořádal rozlučkový večírek ale… i tak se domluví, že budou pouze a jenom přátelé, protože si po několika hodinových nočních rozhovorech a radovánkách celkem padli no noty, ale každý hodlá svou pomyslnou budoucí kariéru začít někde úplně jinde.

A tak si píší dopisy. A volají si. A sházejí se. A seznamují se se svými milenci. A prostě jsou to oni- Emm a Dexter, nerozlučná dvojka. Nic víc, nic míň.

Ačkoliv se to nezdá, vážně vám nepřijde, že by někdo z nich byl takovým tím "navždy beznadějně platonicky zamilovaným chudákem". Zdá se, že jim to opravdu jako kamarádům klape…

Křídla – Aprilynne Pikeová

12. února 2012 v 12:37 | Yanny.))

"Úžasný debut." Tohle údajně pronesla Stephenie Meyerová, autorka ságy Stmívání, když knihu dočetla.
Bohužel musím říct, že i tady platí pravidlo, že čím lepší je na knihu reklama, o to větší je zklamání čtenářů. Já osobně trochu zklamaná byla.

Když jsem tuhle knihu poprvé spatřila v knihkupectví, byla jsem z ní nadšená. Nádherná obálka, skvělá anotace, výborné doporučení mé oblíbené spisovatelky… Už jsem snila o tom, že tohle bude jedna z knih, které si pořídím k Vánocům.

Pak tomu ale nějak osud nechtěl a já si nakonec pořídila tři jiné. A bylo to dobře, protože jakmile jsem poprosila nakladatelství Fortuna Libri, zda by mi neposlali nějaký recenzní výtisk, okamžitě mi zaslali Křídla, aniž bych si o ně řekla. Jako by mi četli myšlenky! :)

Příběh patnáctileté Lauren, která jde poprvé v životě školy, mě ale ze začátku trochu šokoval.

Představa dívky, která nemá patnáct let žádné jiné přátele než své rodiče a celý život se stravuje pouze ovocem a zelenou, mi prostě nešla přes rozum. A to nebyly zdaleka jediné podivnosti, nad kterými jsem kroutila hlavou.

Lauren totiž v životě nebyla u lékaře.

Ve svých patnácti letech ještě neměla menstruaci a všechny projevy puberty se jí naprostým obloukem vyhnuly. Ano, upřímně v tomhle směru jsem jí trochu záviděla. :D

Ale aby někdo patnáct let netušil, že nemá srdce a krev? To už byla absurdnost nejvyššího rázu.

Na štěstí pro spisovatelku, to na závěru knihy celkem jednoduše vysvětlí a vy si pak oddychnete, že hlavní postava není zas tak pitomá, za jakou jí celou dobu považujete.

Lauren je totiž víla. A tak všechno v jejím těle funguje jinak. Funguje jako rostlina.
 
 

Reklama